Anežko Česká, oroduj

Princezno Anežko, dcero prvního českého krále, když tě před 26 lety Jan Pavel II. prohlásil v Římě za svatou, byla to velká chvíle. Říkalo se, že až budeš svatořečena, bude národu dobře. Pár dnů nato se opravdu začaly dít věci.

V zemi, kde drtivá většina lidí rezignovala a přestala doufat ve změnu, najednou stačilo relativně málo, aby se národ semkl a nenáviděnou totalitní moc vyhodil ze sedla. Tehdy jsme byli plní naděje, že když jsme svobodní a jednotní, budeme všechno dělat dobře a spravedlivě. Neodhadli jsme míru devastace, kterou totalita napáchala na osobnostech a charakterech, a tak po pár měsících euforie přišlo pro mnohé zklamání a rozčarování, že se zase derou k moci lidé, kterým jde o koryto, a ne o zásady, a že vítězí ti, kteří si i v minulém režimu dokázali zajistit blahobyt a výsady.

Přesto jsme za těch šestadvacet let, Anežko, ušli velký kus cesty. Jsme svobodná země, máme právní stát, můžeme říkat i vyznávat, co chceme, cestovat, kam nás napadne, a pouštět se do podniků, o jejichž úspěšnosti rozhodujeme hlavně my sami. Naše země je součástí uskupení, která zajišťují naši svobodu a usnadňují nám život v globalizovaném světě. Je nám dobře, moc dobře.

Ale kdyby ses mi podívala přes rameno, drahá sestro, když si po ránu čtu zprávy a brouzdám na sociálních sítích, získala bys o zemi svého otce Přemysla Otakara a národu, který ji obývá, jinou představu. Málokdo je spokojený s tím, co má, a málokdo upřímně vyzná, že se mu daří. Skoro každý má recept, jak by to ve společnosti a v politice mělo fungovat, ale téměř nikdo nechce od slov přejít ke skutkům, a tak většina jen nadává. Přitom jsme se přes všechny nešvary, zločiny a bolesti moderní doby nikdy neměli líp. A je velké rouhání, že se z toho neumíme radovat. Generace lidí, kteří byli zvyklí hrbit záda, nahlas mlčet a doma potichu nadávat, vychovala další generaci, která se chová podobně, i když nemusí, a odpovědnost za svůj neuspokojivý život svádí na vnějšího nepřítele, který se mění, jak se to hodí - jsou to politici, Evropská unie, Američané, Židé, církev, Romové, muslimové, uprchlíci... Nevěřila bys, Anežko, kdo všechno proti nám stojí a chce nám ubližovat.

A tak tě prosím, svatá Anežko, oroduj za nás u Boha, protože tebe on rád uslyší.

Pros za nás, ať jsme stateční. Ať máme odvahu nést odpovědnost za svůj život a za život společnosti a nečekat, že to za nás někdo zařídí a rozhodne.

Pros za nás, ať jsme odpovědní. Ať nekoukáme jen na vlastní prospěch, ať se rozhodujeme s ohledem na ostatní a na budoucnost, abychom zemi předávali další generaci v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali.

Pros za nás, ať jsme milosrdní. Ať umíme otevřít svá srdce potřebným a ubohým, ať se umíme vcítit do jejich bídy a jsme ochotni pomáhat všem, kteří to potřebují.

Pros za nás, ať jsme slitovní. Ať umíme odpouštět všem, kteří nám ublížili, ať nešíříme nenávist, ať hledáme, co nás s ostatními spojuje, a snažíme se přemostit to, co nás rozděluje.

Pros za nás, ať jsme svobodní. Ať se nenecháme spoutávat vlastní sobeckostí, lhostejností, neschopností, ať neotročíme mamonu a falešným idejím.

Pros za nás, ať jsme plni víry a naděje. Ať neklesáme na duchu, když se něco nedaří, ať věříme v dobro v nás i v ostatních a ať neztrácíme naději, že když budeme chtít a budeme se snažit, bude svět lepším místem pro život.

Pros za nás, ať si uvědomíme, kdo jsme, z čeho jsme vzešli, jaké jsou naše kořeny. Ať umíme přijmout svou identitu, ať napravujeme, co bylo špatné, a hrdě rozvíjíme, co je dobré. Ať pojmy jako čest, víra, vlastenectví, odpovědnost, morálka, svoboda, rovnost nebo spravedlnost neztrácejí význam, ať si vážíme dědictví otců a rozvíjíme hodnoty, na kterých naše společnost po staletí stojí.

A ať nás v tom snažení neopouští náš příslovečný humor.

Amen.