Malá humorná povídka : Den blbec aneb jako slepej k houslím !

Bylo nádherné sobotní ráno. Sluníčko prokukovalo mezi mohutnými stromy a naše malinká - taková „vesnička má středisková“, ještě zpola podřimovala, což ráj na zemi zdejší ještě umocňovalo. „To bude dneska úžasný den!“, pomyslela jsem si jedinou možnost, která v téhle atmosféře připadala v úvahu. Jó, prdlajz.... ! Pak to totiž začalo...!!

Plná energie jsem popadla tašku a zvesela vykročila do krámku pro křupavé voňavoučké rohlíky. Ptáci krásně řvali, jak praví klasik, vzduch voněl jarem a všechno okolo se mile usmívalo. Usmívala se ale bohužel  také stará paní Nálepková, která mě jako na potvoru zmérčila daleko dřív, než já ji. Kdyby na mě už na dálku necenila svoji cvakající protézu, raději bych se jí lehce vyhnula. Né, že by byla babka zlá, ale vzhledem k jejímu Metuzalémskému věku, nehonila čas a zkrátka byla užvaněná, až hrůza!

Držela na špagátku svého psa a čekala, až k ní dojdu.

Co možná nejpřirozeněji (moc to nešlo)  jsem opětovala úsměv a blížila se k ní. No nazdar! Pokládá si tašku, tak to je zle! To bude nadlouho! Jenže vyhnout se už nedalo!

„Dobrý den paní Nálepková.“

„Dobré ráno, Haničko,“ odpověděla mi sladce a podle mého očekávání taky hned spustila: “Představ si ta moje mrcha“, čímž myslela svého amrdola, „vona hárá a dělá, jak nemytá! Já ji čistě musím  mít na provázku, potvoru, aby někde s nějakým ne tó ..!“ Arka byla všehochuť, vypadající jako zparchantělý kříženec jezevce a srnky. Když mě uviděla, hned radostí pobíhala, skákala a babku dvakrát omotala tak, až sebou málem sekla.

„No eště mě tu neřáde poval!“ vyrovnávala babka svému věku neadekvátně hbitě svojí stabilitu. „Vidíš ji, mrchu!“

Arku jsem podrbala za uchem. Byla  sice vořech, ale měla za ušima. Když ze mě seskočila a otočila se zpátky k paní Nálepkové, očíčka ji zjihla. Vzadu totiž zblikla místního psího seladona, známého obšourníka Rexe. Chůzí sexy modelky, vrtíc nejen ocáskem, ale rovnou celou prdelkou, důstojně odkváčila tak daleko za babku, směrem k Rexovi, jak špagát dovoloval, elegantně si přičapla a vysílala vášnivé pohledy adresované zmíněnému psímu gigolovi.

Vše se odehrávalo za zády paní Nálepkové, která se postupně rozjížděla,  chytla niť a povídala a povídala:

„ťa.. ťa... ťa... ťa... ťa...“ 

Ani náhodou jsem nestačila sledovat tok jejích myšlenek, takže jsem spíš nenápadně po očku sledovala to psí milostné vzplanutí. Arka svými pohledy Rexe doslova provrtávala, ten nejprve dělal, že ji nevidí. Pak si ji tedy všiml a jakože celkem bez většího zájmu se k ní šoural.

„Ťa.. ťa... ťa... ťa... ťa...“ přidávala Nálepková na intenzitě.

 Hafani se začali laškovně pošťuchovat a okusovat, milostné vzplanutí zaplápolalo  a oni si  láskyplně olizovali čumáčky.

„Ťa.. ťa... ťa... ťa... ťa...“ drnčela babka, nedajíce se zastavit.

Od olizování čumáčků přešli hafíci k  lehce nemravnějším praktikám a já už tušila, že to není dobré a měla bych paní Nálepkovou nějak upozornit.

„Ťa.. ťa... ťa... ťa... ťa...“, jela bez možnosti přibrždění.

Demonstrativně jsem se nadechovala, abych naznačila, že bych jí ráda něco řekla. Přešlapovala jsem, koulela očima a byla jak na trní, ale ona si  myslela, že tím dávám najevo souhlas s jejím brebentěním, (jehož téma jsem naprosto nepobrala) a ještě zvýšila tempo.

Tak a je to tady! Milostné vzplanutí psí milenecké dvojice dosahovalo těsně za babčinými zády vrcholu až chlupy lítaly! Arka odhodila veškerou cudnost a antikoncepce  přikurtováním na vodítko se jevila býti absolutně bezpředmětnou!

„Ťa.. ťa... ťa... ťa... ťa...“, nepřestával kolovrátek v babčiných ústech a jak byla rozjetá, vůbec nepostřehla, že se Arčin provázek cuká jak pominutý!

„Paní Nálepková, pozór!“ Zařvala jsem s vykulenýma očima, skočila ji do řeči, nevidíce už jinou možnost a kývla  směrem za její záda.

„Jéééžiš Marjááá!“

Do babky jak když střelí! „ Dobytku jeden!  I ty potvoro! Neřáde mizernej! Deš vocáď! Já ti...!“ Bincala do chlupatého šamstra poloprázdnou taškou hlava nehlava v marné snaze od sebe rozvášněné milence  rozdělit. Nakonec se  přece zadařilo.

Ulevilo se mi, že jsem snad přece zachránila čest Nálepkovic rodiny. Jenže když se babka celá upachtěná otočila zpátky na mě, spustila nanovo: „No a ty seš taky husa! To mi nemůžeš říct! Dyť ti celou dobu vypravuju, jak hárá! Lidi to je káča, vona tady na to celou dobu čučí a nic neřekne! Vejrá jak svatá Dala a mlčí! Pane Hejsek no představte si, .....“ Přetočila svoje těžiště na stranu, kde se tiše a nenápadně snažil proklouznout soused. Neproklouznul...

Schlíple jsem podívala na láskou šťastnou fenu, která jakoby mě taky chtěla vynadat, prozměnu do bonzáků. Odcházela jsem.....  Ptáci už tak hezky nezpívali, vzduch tak nevoněl a já si připadala vlastně daleko provinilejší, než sama Arka.

Ta si za ten sprďák aspoň užila...!

Bude-li se líbit, pokračování třeba příští pondělí.