Ztracena v překladu

Život tropí hloupí hlouposti, ale častěji je snad tropím já sama. Ne, že bych se do takových situací vědomě vrhala, ale ony se vždycky nějak přihodí. Jako třeba to nedorozumění ohledně 30. dubna, svátku čarodějnic.

Znali jsme se s manželem půl roku, když se tenhle svátek slavil. On, coby vnímavý cizinec z blízkého východu, se o všechny naše křesťanské i pohanské svátky poměrně živě zajímá, a tak jsem se mu jednou jala vysvětlit, že nás čeká pálení čarodějnic. Jen s jednou chybičkou, ale zásadní – místo „witch“ (čarodějnice), jsem použila „bitch“ (děvka)… Už při oznámení, že náš čeká The day of the bitches, se lehce zarazil. „V čem to spočívá?“, zeptal se mně hned a bylo vidět, že přemýšlí, jak je ta naše evropská kultura prapodivná. Vysvětlovalo jsem cosi o dřívějších sletech čarodějnic, o tom, že se dnes lidé scházejí, dělají velké ohně a loutky - čarodějnice a symbolicky je spalují, ovšem stále jsem bohužel nepoužila to správné slovo… „ A jak to slaví ony? To dávají nějakou slevu?“ nechápal stále můj milý podstatu. Až u té slevy jsem se zarazila. „Slevu jako na co?“ „No jsou to prostitutky, tak na ty své služby třeba?“, ptal se ještě s větším údivem. V tom mi to došlo. Jak já toho chudáka motám, než jsem byla schopná zřetelně vyslovit, kde nastala chyba, smála jsem se své vlastní blbosti dost dlouho!

Vždycky když cestuji, snažím se naučit alespoň základní fráze v jazyce dané země – Dobrý den, Děkuji, Prosím, Nashledanou apod. Se zvídavostí se ptám na různá slova, když nerozumím, na ta, co se opakují, je šance je někdy využít a jako houba je nasávám. Podobně jsem kdysi na dovolené v Turecku ráda oslňovala místní tím, že jsem je vítala jejich vlastním jazykem. Až jednou mi to nevyšlo – kupovali jsme v malém krámku vedle zámku v Marmaris  pohledy a prodavač se ke mně choval velmi hezky, jako ostatně všichni obchodníci na východ od nás. Počkej, říkala jsem si, nebudeš to čekat, ale až budeme odcházet, pozdravím tě a poděkuji s čistě tureckým přízvukem! A tak jako pýcha předchází pád, i já narazila. Jali jsme se odcházet, já se na něj usmála a s patřičnou hrdostí mu omylem popřála: „Dobrou chuť!“

Poučena z předchozích nezdarů jsem si nějakou dobu dávala pozor. Další rok jsem jela se svou tureckou švagrovou nakupovat, když nám přes cestu přeběhla těhotná paní, načež Canan vykřikla: „Cingene!“ To mě zaujalo – a protože Canan neumí anglicky, obvykle se dorozumíváme rukama nohama či tu trochou mé turečtiny, jež (ne)ovládám. Usmála jsem se, koukla se na ní, řekla „Cingene“ a ukázala jsem si na břicho, jako bych byla těhotná. Jojo, kývala a usmála se taky. Za pár dní jsme šli s manželem a dětmi na procházku, a protože tam dvojčata nejsou tak častý jevem, obvykle se procházka odehrává tak, že nás co chvíli obklopí hlouček lidí, kteří se derou do kočárku sáhnout si či minimálně podívat se na děti. V jednom z takových hloučků žen a dětí byla i jedna těhotná. Mile jsem se na ní podívala, ukázala na bříško a s láskou vyslovila „Cingene!“. Žena se zarazila a mlj manžel málem omdlel. „Cingene“ totiž neznamená „těhotná“. Ta žena, která nám tenkrát přeběhla přes cestu, byla totiž pro Canan více „Cikánka“ než „těhotná“.  Označení „Cinkánka“ je v Turecku bráno spíše jako urážka, proto ty manželovy mdloby. Mladá paní však z mého nadšení a výrazu zřejmě pochopila, že ji nechci urazit a patrně jsem jí chtěla sdělit něco jiného, takže jsme z téhle potenciální šlamastyky vyvázli v klidu a ve zdraví. A já si od té doby říkám, že už si vážně musím dávat víc pozor!