Před týdnem jsem se probudila vedle nejšarmantnějšího muže v hotelu. Byl to můj manžel. Minulý večer vyhrál hotelovou soutěž The most charming man in the hotel. A že měl zdatné soupeře – Valerije z Novgorodu, Sergeje z už nevím odkud a Rina z Gəncə. Každý z nich prezentoval jeden národ – můj manžel Turecko, další Rusko, Kavkaz, Azerbajdžán atd.
Tito muži se utkali se třech disciplínách. První z nich byla pití piva brčkem v poloze kliku a po té co nejrychleji, tedy jako první, nafouknout balonek, tak aby prasknul. Vyhrál Valerij. Druhá disciplína spočívala v břišním tanci se šátkem se zlatými penízky okolo boků. Vyhrál Yüksel, můj muž a nutno dodat, že si to opravdu zasloužil – při vyhlašování vítěze šlo o to, kdo dostane co největší potlesk a dámy za námi se opravdu činily, některé řvaly „Yüksel!“, jedna dokonce „Tarzan!“. Nakonec vyhrál i třetí disciplínu spočívající v krátké scénce, v níž muži ukázali, zda si ze sebe umí udělat legraci. To už řvaly jméno mého muže i další ženy. Chápu je, vždycky jsem věděla, že hledám muže, který mne bude umět rozesmát a to tedy můj muž 100% splňuje. Není to žádný prvoplánový krasavec či Belmondo, ale zkrátka má cosi v sobě. Teď už vím, že je to šarm :).
Nikdy v životě jsem toho nenaplavala tolik jako tady. Dokonce bych si o sobě ani nedovolila tvrdit, že umím plavat. Jako dítě jsem se na kdysi díky „velmi zdatné“ plavčici topila na plaveckém výcviku a od té doby mám strach z jakékoliv hloubky – obrázek těch před mýma očima mizejících dlaždiček asi nikdy nezapomenu. I z toho důvodu jsem vždy chtěla k moři, kde je hloubka velmi pozvolná, což se tedy o Antálii příliš říci nedá. Hloubka je tu najednou po pár metrech, a ačkoliv vidíte dlouho na dno, je pod vámi klidně 5m vody – tak krásně je tu voda čistá. Nevím, co se to tentokrát stalo, ale nějak jsem si tu víc věřila a taky daleko víc věřila vodě, zní to trochu bláznivě, ale cítila jsme jakési lehké spojení mezi mnou a vodou, věděla jsem, že mne nepotopí a tak každý den zkoušela plavat na hloubce dál a dál, až jsem se po pár dnech nebála vyrazit až k bójkám označujících bezpečnou hranici pro plavce. Každý den jsem si to takhle užívala, až do chvíle, než mne najednou začala pálit ruka. Zhruba nad 20m hloubkou moře. Koukala jsem se okolo, snažila se plavat ke břehu a neviděla nic zvláštního jen cosi jako hnědý kámen plavající ve vodě. Byla jsem ráda, že jsem doplavala ke břehu, ruka mne na předloktí pěkně pálila a po chvíli jsem na ní měla 3 postupně se zvětšující pupence hezky v řadě vedle sebe. Plavčík mne poslal na recepci, aby zavolali doktora, ale měla jsem štěstí. V hotelu se zrovna konala konference paramediků, takže se doktor objevil záhy, jakmile viděl, že ukazuji jen v plavkách své předloktí. Měla jsem štěstí, byla to asi medúza (medúzy jsou tu prý i neprůsvitné tmavě hnědé) nebo hejno ryb a mohla jsem prý dopadnout daleko hůř. Doporučil mi dát ruku na 15 min po studenou tekoucí vodu, pokud to nezabere, dají mi nějaké léky. Než stát pod sprchou či u umyvadla, šla jsem si zaplavat do bazénu, voda je tam taky poměrně studená a navíc si alespoň beze strachu zaplavu. Pomohlo to, takže jsem už doktora vyhledat nemusela, ale pěkně mě to na pár dnů vyděsilo a plavala jsem jen v bazénu.
Je tu velmi milý personál. Až extrémě, nenechají vás zvednout nic ze země, uklidit na stole, se vším vám sami od sebe ochotně pomohou a navíc Turci děti milují, takže nejen že jim toho hodně odpustí, ale i se s nimi sami dávají do řeči, nebo když je míjejí, alespoň je pohladí. Nám tedy měli co odpouštět. Když jsme rozbili první talíř u večeře, říkala jsem, že se to stane. Když druhý den při vyndavání dítěte ze zdejší dětské židličky spadl na zem (a pochopitelně se s velikým řinčením rozbil) další talíř, bylo mi trapně. Personál, ale ihned přispěchal na pomoc, aby zametl střepy a odklidil další stopy, to vše s klidem a chápavým úsměvem na tváři. To asi ocení každá matka. Když jsme následující večer opět rozbili (snad s ještě větším řachnutím!) další talíř, nevěděla jsem, zda mám plakat nebo se smát (to se teda chtělo bohužel víc). Celkem jsme rozbili talíře 4 a velmi rychle po sobě. Měla jsem pocit, že jakmile vcházím do restaurace, jsou už všichni v postřehu a čekají, co zase kdy rozbijem. Někde v hlavě mám stále ukrytou vzpomínku na dovolenou ve Východním Německu, kde jsme jako malé živé dítě byla na dovolené s rodiči. Byla jsem dítko poslušné, ale živé a tak si moje maminka i já v jedné restauraci vyslechla přísným německým hlasem: „Das Kind muss ruhe sein!“, s takovou chladnou sprchou, až jsme se obě oklepaly. - Ale oni tady byli milí a jako vždy s námi prohodili pár vět, v žádné strojenosti, křeči, ale s opravdovým zájmem a radostí. Já se zase naučila, jak kde tyhle místní dětské židličky mají pojistku a zbytek pobytu už jsme nic zaplaťpánbůh nerozbili.
