Musím přiznat, že má motivace tady pracovat se blíží nule. Z části je to tím, že je tu pořád hezky a v moři i bazénu se tak hezky plave! A pak taky tím, že na pokoji není internet, a ten v lobby baru je šíleně pomalý (resp. závislý na počtu připojených lidí a jejich aktivitě). Nicméně zjišťuju, že ve večerních hodinách, kdy většina lidí nesurfuje na netu, ale popíjí v barech či tančí, se dá pošta stáhnout docela obstojně. Nijak extrémně to ovšem nezvyšuje mé skoro žádné pracovní nasazení, a že bych teda měla co dělat…
Daleko zábavnější je ale blbnout s dětmi, pozorovat okolí, fotit a nebo jen spát. Obzvláště potřeba spánku mi tady tedy enormně vzrostla. Taky je to asi tím pohybem a sluncem. Mám pocit, že bych tu mohla dospat ty dva roky nočního kojení, kdy jsem se skoro vůbec nevyspala. MOHLA, to je správné slovo, realita je trochu jiná a možností zas tolik není a tak spím, jakmile mi to děti, manžel dovolí.
Geograficky je Antálie ideální – své by si tady našel každý. Sedím na balkonu, píšu a napravo se tyčí hory, národní park Olympos, kde by měla vést i lanovka a zubačka a kde je i místo zvané Chiméra, kde ze stráně občas vyšlehne plamen – ze země neustále vyvěrají hořící plyny. Nalevo je moře, pláž a palmy, bazény a na obzoru plavoucí lodě. Co víc si lze přát.
Taky to asi bude tím jídlem. To co by se v Čechách považovalo za obžerství, je tady považováno na normální porci, takže neustále poslouchám ze stran mé švagrové, manžela a jeho rodičů, že jsem skoro nic nesnědla, zatímco mám pocit, že mi už musí jídlo lézt z uší a připadám si jako vlk, co sežral babičku i s Karkulkou. I když převážnou většinu mé stravy tu tvoří saláty (nepřeberné množství a široká nabídka), ryby a pilav (tedy rýže), ani svodům dezertů nejsem zcela schopna odolat. Takže zatímco jsem si plánovala, jak tady díky pravidelné stravě, spánku a pohybu hezky zhubnu, obávám se, že při letu zpátky budu mít problém se vejít jen na jedno sedadlo. - A to jsem se dokonce zúčastnila hodiny břišních tanců!
Večerní program je docela prima, animátoři se snaží a většinou to není trapné – po večeři bývá mini disco, což si oblíbila hlavně Elí. Spočívá to v tom, že na nasvíceném jevišti stojí děti dole jim animátorka do zvuků hudby ukazuje kroky a co mají dělat. Taková velmi jednoduchá choreografie, kterou už ale Elí stihla několikrát nabourat svými tanečními prvky, ke kterým strhla i několik děti vedle ní nebo jen nápad hrát na babu, kterého se taky většina chytla. Pokud ale dodržuje předcvičovanou choreografii, září jako hvězda a při každém potlesku se nadšené dívá do publika. Prostě rozená komediantka!
