Zatímco v poklidu večeříme v kuchyni a děti si malují v obývacím pokoji, přijde do kuchyně Elí, aby nás sdělila, že Erdík je celej počmáranej – „Takhle“, ukazuje po obličeji, „je celej červenej.“ Za chvíli se přichází Erdík sám pochlubit – červenou barvu má po celý puse a bradě – odkládním se ledabyle od stolu a ptám se ho: „Není to krev, že ne?“, načež z dosavadní úrovně lenochoda přejdu do tempa závodního chrta a v pikosekundě mu stírám tu krev z obličeje a snažím se najít zdroj krvácení.
– Zatímco zjišťuju, že to fakt je krev a teče to z horního rtu, Yuksel běží pátrat po stopách činu, tchán volá: Bože, bože – tedy Allah, allah!!, švagrová má obličej zkřivený jako pohledem na potápějící se Titanic. Po zkušenostech s krvácením z nosu beru z lednice led a stavím krvácení chlazením týla, položením dítěte do polosedu a chlazením krvácejícího místa. Zatímco tchán stále volá totéž, švagrová asi stále sleduje Titanic, přichází Yuksel s holicím strojkem – děti si nemalovaly, ale byly v Tamerově pokoji, Erdík našel holicí strojek a zkusil se poprvé oholit. Jak už to u nových strojků bývá, jsou břity tak ostré, že se s nimi málokterý chlap nepořeže, zvlášť když ho drží v ruce poprvé. Zatímco místo stále krvácí, chválím syna, jak je statečný, že vůbec nebrečí. To se o tchánovi říct nedá, stále běduje a volá, že musíme jet do nemocnice. Mile ráda bych ho tam samotnýho poslala, ale asi na jiný oddělení, než si představuje.
Zatímco už to teče je míň, je poznat, že ranky jsou dvě a ta menší už krvácet přestala, Canan to nevydržela a volala nějaké příbuzné, co pracuje jako zdravotní sestra – pokud nezastavíme krvácení do 10 minut, máme jet k doktoru. – Už to teče asi 20 minut, což je další důvod k místní panice a děda se obléká, že jedeme do špitálu. Upozorňuji manžela, že pokud se někam pojede, o čemž silně pochybuju, tak leda bez dědy! Trvám si na tom, že jet do nemocnice s lehce pořezaným rtem je pitomost a že tam jsou od jiných případů. Naštěstí Erdík usnul, což mi trochu nahrává – přece ho nebudeme budit, ne?! Panika už zachvacuje i mého muže – není divu, soused, co mezitím přišel opravit havárii vody v koupelně při pohledu na spící dítě s trochou krve na puse, říká, že bysme měli jet do nemocnice. Začínám si připadat jako na Marsu a taky jako opravdu hodně špatná matka, které je zdraví jejího dítěte téměř lhostejné. Přichází z práce Tamer a tváří se dost zbědovaně – během cesty domů, se už od Canan po telefonu dozvěděl, že se hošík pořezal právě jeho strojkem. Naštěstí je Tamer normální a říká, že bych měla tlačit na to místo, kde to teče tamponem. Když to po 10 minutách nepřestane, tak uvidíme. Ještě že mám s sebou set první pomoci – alkoholová tampon k desinfekci jsme již použila a sterilní gázou stlačuju krvácející místo. Po 5 minutách ještě trochu teče, po deseti už ne, ale tampon je zaschlou krví přilepen k původně krvácejícímu místu. Chce se mi volat: „Huráá!“, ale tchán stále stejně běduje, i když už o něco míň, neb jsme muže v průběhu upozornila, že jestli děda nepřestane, ať jde do jiné místnosti. Canan stále chce jet do nemocnice.
Děkuji Bohu, ať už se jmenuje jakkoliv, že sem poslal včas Tamera, jinak bych se asi zbláznila. Společnými silami ostatní přesvědčujeme, že jet do nemocnice fakt nemá smysl, odrážíme ataky typu: „A co když si to v noci strhne a zase mu to poteče?!“ a zatímco Erdík spí, odstřihávám okolí přilepeného tamponu, aby ho to co nejmíň lochtalo a svádělo ke stržení. Obraz v pokoji je asi takovýto. Dítě s tamponem 1x1 cm přilepeném na puse poklidně oddechuje a spí, já sedím u něj a okolo je tchán již potichu a sledujícího ho jako svatý obrázek, vedle je švagrová, která se tváří, jako by měl malý otevřenou zlomeninu a šíleně při tom trpěl a navrhuje, že u něj bude celou noc sedět a hlídat ho, naproti na gauči leží tchyně a taky z nás nespouští oči. Tamer jel do nemocnice za svým těžce nemocným tatínkem - správně vyhodnotil, kde teď asi může být užitečnější. Oznamuju, že jdeme spát a malého beru s sebou, bude spát s námi v posteli, načež tchán nevěřícně zírá, že jsem něčeho takového schopná a švagrová opakuje, že ne, že ona ho bude celou noc sledovat. Opakuju, že jdeme spát, že je malý zvyklý v noci přijít ke mně do postele a že když si to strhne a poteče mu to, zastavím mu to sama, aniž bych přitom vyvolala jakoukoliv paniku. Když odnáším Erdíka v náručí a přeju jim dobrou noc, kouká na mě tchán jako na zloděje svaté ikony, který si ani neuvědomuje, jaká je to svatokráděž! – Je mi to upřímně jedno, je pozdě a chce se mi spát.
Před tou panickou partičkou jsem byla hrdina, ale v noci stejně spím jak na trní a při každém Erdíkovo pohybu se vzbudila, jestli si po tom nehrábne a nestrhne to. Pětkrát o to ani nezavadil, a když se budím pošesté, je to stržené a malinko to teče, lehce to odsaju kapesníkem, říkám si, že to musí zaschnout a usínám. Ráno je to suché, umyla jsme mu pusu od zaschlé krve a za dva dny už ani není nic vidět. Za pár dnů už o tom ani nebude vědět, ale na tu hysterii, co se kolem toho svolala, na tu asi jen tak nezapomenu!
