Tentokrát daleko veselejší zprávy! Než jsme sem jeli, dlouho jsme přemýšleli, co komu dát za dárek. Pro synovce Merta jsme měli v plánu Krtka, ale nakonec přivezli Lego autíčko (které zatím nikdo nesložil :)).
Co jsme měli opravdu vzít, jsem se dozvěděla až na dětském hřišti – bublifuk! Ano, něco, co koupíte u nás na každém rohu, a stojí pár kaček, tady vzbudilo nevídaný zájem. Nosím ho s sebou v kabelce stále pro případ, že by děti chytil nějaký další záchvat vzdoru či jiné nelibosti a většinou to zabírá. Zabralo i tady, ale jak. Holčička, od které si děti půjčily tříkolku, upadla a plakala. Vyndala jsme bublifuk a v tu ránu měla kolem sebe houf dětí i rodičů – děti se začaly sápat po bublifuku a rodiče se jeden přes druhého ptali, kde jsem to koupila. Tedy říkali toho spoustu, ale rozuměla jsem jim jen „nerede“, což znamená „kde“, takže jsem ze sebe dostala jen Cek Cumhurieti – Česká republika. Ačkoliv evidentně museli pochopit, že nejsem Turkyně a ani moc turecky neumím, stále na mě mluvili, až jsme ze sebe dostala „hayir turcce“ – „ne turecky“, čímž skončila má použitelná slovní zásoba, ale navázání přátelství to nijak nezabránilo :).
Další „pecka“, kterou jsme tady okouzlili, jsou dětské kukuřičné křupky :). Na ně se taky všichni vrhli a jedna babička se mě dokonce ptala, jestli si může vzít pár navíc pro jiné své vnouče, které nic nejí a třeba mu tohle zachutná.
Čím Turecko okouzluje mně je cena zeleniny a ovoce! Posuďte sami – nádherné rudé třešně a čerstvý hrášek za 25 Kč/kg, v Praze pro porovnání kupujeme třešně za 199,-Kč/kg a hrášek za 140,-/kg.
Potom ta pohostinnost – jen co se dozvěděli, že mám ráda Tiramisu, švagr kuchař přinesl domů večer od nich z restaurace Tiramisu, když jsem koukala na jídelní lístek, co připravili pro celý náš pobyt, a ptala se, jestli je tam keskül – místní specialita, cosi jako puding z mandlí – druhý den přinesl švagr z práce čtyři kesküly. Ještě pár dní a mám pocit, že musím prasknout a to se snažím krotit. I když jak se má člověk krotit, když je všude kolem tolik dobrot?!
Všude je plno dětských hřišť a senior parků – takže za pět dní jsme byli na pěti různých hřištích v okolí – děti si hrají a rodiče či prarodiče cvičí/posilují na různých strojích. Vše je většinou hezky upravené a nezničené, neb jsou hřiště hlídaná.
Asi jeden z nejkrásnějších parků, co jsem pro rodiny s dětmi kdy kde viděla je 50yil parki. Na kopci se rozkládá nádherná plocha, kde nechybí potok, vodopády, spousta květin a jiné zeleně, míst na piknik, křesel a laviček pro posezení, několik dětských hřišť a samozřejmě turecká vlajka.
Dalším nečekaným objevem byl synovec Onur – je mu asi 14 let, končí cosi jako základní školu a je to nejlepší babysitter! Erdík k němu vzhlíží s obdivem jako k velkému kámoši a on má trpělivost mu všechno vysvětlovat, ukazovat, vymýšlet zábavu pro něj a blbiny a ještě na něj dává pozor, aby se mu něco nestalo.
