Turecký deník aneb Zážitky z Ankary 2.

První silný zážitek byl spojen – jak jinak – s mým mužem. Ten se o vzrůšo dokáže vždycky postarat. 

Šli jsme nakoupit dětem pleny, jogurty a nějaké hračky. Děti jsme nechali na hřišti před obchodem s tetou a strejdou, aby si hráli. Takže jsme vybrali pěkné bagry a něco k jídlu a šli ke kase, když můj manžel zjistil, že nemá platební kartu. MOJÍ platební kartu, tu, se kterou se dá platit po internetu a kde snad ani nemám nastavený limit (nebo o něm alespoň nevím). Začal se mi pomalu zvedat krevní tlak, a to jsem ještě ani nevěděla, kam jí dal – do pouzdra k mobilu, který jenom za tu cestu do obchodu x-krát vyndal. Takže neměl naprosto ponětí, kde jí mohl ztratit – někde na cca 2 km2 v poměrně lidnaté čtvrti. Nejdřív jsme se dívali mezi regály s bagry, ale ani tam ani jinde nic nebylo :(. Uff, zaplatili jsme alespoň vodu pro děti a šli hledat kartu. Cestou jsem si nadávala, jaká jsme hloupá, že mu tu kartu dávám, že ho přece znám a že je to taky dost moje vina. Navíc máme do výplaty veškeré finance na mém účtu. Měla jsem chuť ho zabít, ale věděla jsem, že to nemůžu udělat, už jenom proto, že bez něj coby tlumočníka se tady se svou slovní zásobou (á la Malá žabičko, kde máš ocásek?) moc nedomluvím. Přemýšlela jsem, jak to udělám, že budu muset převést peníze na jeho účet (což se mi po tomhle zážitku moc nechtělo, ale jestli tu nemáme umřít hlady, budu muset!), když jí našel, na zemi na tom dětském hřišti – ležela na cestě a skoro volala: „Tady jsem!“.
Druhý nejsilnější zážitek je spojený s druhým mužem mého života – Erdíkem, ten mě taky nenechá nudit se. Odpoledne jsme se vydali na dětské hřiště, kde se nám bohužel ani ve čtyřech lidech nepodařilo uhlídat, že Erďu srazila holčička na houpačka. Všechno jsem viděla, křičela na něj, ať stojí, všude okolo bylo plno lidí, ale všichni jenom koukali na mě, co to křičím…, nakonec jsem to nedoběhla :(. Chudák by sražený do hlavy a odražen na zem, strašně plakal, já skoro taky. Vzala jsme ho ze země, posadila se s ním na lavičku a snažila se ho uklidnit, zatímco kolem mě byl dav lidí, kteří se asi snažili něco poradit, pomoci, nebo jen byli zvědaví, každopádně to vypadalo tak, že jeden přes druhého něco křičeli, takže Erdík se uklidnit opravdu nedal. Když na něj někdo dokonce začal lít studenou vodu z lahve, konečně se k nám naštěstí přes ten dav prodral Yüksel a ptal se co a jak a kde je nejbližší doktor. Našli jsme jednoho soukromého, který nás ale okamžitě poslal do nemocnice, že se musí udělat tomografie. V nemocnici se ptali na pojištění (kartičku jsme s sebou samozřejmě neměla), v rukou plačící dítě, neschopnost se tu domluvit s nikým jiným, než se svým manželem, který nevěděl, jestli má dřív uklidňovat Elí, překládat do či z turečtiny, do či z angličtiny mi na klidu nepřidávala. Do toho postupně tři doktoři, kteří říkali, položte ho tady, pak tady, pojďte sem, pak tam a nakonec nás poslali na rentgen. Ještě že s námi byla Canan, která pomáhala všechno zařídit. Já měla v náručí stále plačícího Erdíka, Yüksel Elí, která nechápala, co se to děje a proč brácha brečí a tak brečela taky. Rentgen dopadl dobře, ale ještě jsme jeli sanitkou do jiné nemocnice na neurologii, tam zjistili, že to krvácení do mozku zatím nevypadá, nicméně jsme ho pak museli ještě celou noc každé dvě hodiny sledovat, jestli je při vědomí, nezvrací, což ani nebylo třeba ho chudáka budit, každou chvíli se budil sám, když se otočil a dotkl se té naražené strany tváře.
Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo, Erdík se zdá být v pořádku, účet za nemocnici byl jen 400,- Kč (naštěstí se našla ta platební karta). Ale ten pocit bezmoci, kdy držíte v ruce plačící dítě a nikomu kolem nerozumíte a nejde se domluvit, ten už doufám nezažiju!