Trpělivost a respekt

Nedávno jsem někde četla, že při výchově je nejdůležitější respekt a trpělivost. Svatá pravda! Trpělivost je ovšem moje asi nejvíc nedostatkové zboží (teda hned po fajn figuře a účesu ;), ale děti mě učí, jsou na to hned dva, takže je to občas trochu přesilovka, ale zdá se, že jim to jde – jsou chvíle, kdy dokážu být opravdu neskutečně trpělivá (ale stále jsou i chvíle, kdy startuji na první našlápnutí).

Respekt k tomu, že si děti vyberou jinou cestu. - Respekt by mi šel, alespoň mám pocit, že jsem vždycky byla tolerantní, nechávala se jinými inspirovat a do týmu si ráda volila lidi, kteří mají jiný názor a postoj, jednak pro to, aby mě korigovali a taky pro to, aby dělali, v čem oni jsou dobří a já ne. Respektovat ostatní mi přijde přirozené, je jasné, že každý jsme jiný a nikdo nejsme dokonalý. Co je ale pro mne podstatně horší je respektovat, že mé děti jsou stejné jako já – tedy ne ve všem, vidím to zejména v těch hoších vlastnostech – jsou stejně hyperaktivní, temperamentní a tvrdohlaví jako já. Bohužel i jako manžel, v těch špatných vlastnostech jsme bohužel úplně stejní, takže není divu, že je děti podědily. Ve vypjatých okamžicích manželovi připomínám, že dva cholerici prostě nemohou mít flegmatické děti.

Naštěstí se ty naše špatné vlastnosti projevují v rozdílných chvílích – každý jsme - zaplaťbůh - netrpěliví někdy jindy, tvrdohlaví v jiné oblasti života a rozohní nás jiné věci.

A úplně stejně je to i s našimi dětmi – oba jsou velmi živí – ale každý jiným způsobem, Elí je divoška a Erdík je tanečník, oba jsou taky tvrdohlaví naštěstí každý jindy – Erdík dokáže 30 minut brečet, nebo spíš sehrát srdceryvnou scénku na téma „Teď chci počítač!“ a Elí bude zase trvat na tom, že prostě musí pořád někam lézt do výšek – na stůl, na topení, po schodech do vyšších pater… (dětem je rok a půl).

Takže se nakonec díky respektu k jejich cestám a vlastnostem dostávám pomalu k respektu těch svých špatných vlastností a díky trpělivosti, jíž mne učí, se vyrovnávám i se svou vlastní netrpělivostí.