V souvislosti s příchodem nového roku jsem se rozhodla trochu probrat seznam svých restů visících – většinu času převážně bez povšimnutí - na nástěnce v kuchyni: Pojištění domácnosti, Fotky probrat a nechat přidělat, Koupit lis na citron (ze srpna), Zatřídit účty, smlouvy (to je evergreen) ... a ještě několik podobně ryze povznášejících úkolů.
Jára se mé nástěnce a seznamu věcí k zařízení, udělání smál a zároveň to lehce opěvoval: jaká jsem strukturovaná, systematická… Chocho, kdybych taková byla, nevisela by tam většina těch opruzností už půl roku.
Nový rok byla jedna věc, která mě donutila se nad nesplněnými úkoly (a vlastně i nad sebou) zamyslet. Rozhodující pro splnění úkolu byla ale záležitost trošinku jiná. Na konci ledna mi jedna kamarádka napsala, jestli bych s ní nešla v sobotu bruslit na Štvanici, že tam půjčují brusle. Fíha, na ledních bruslích jsem nestála 15 let. Chmm, to zní děsně, jako když jsem nějaká docela stará, když můžu říct, že jsem se něčemu tak dlouho nevěnovala – docela mě to pobavilo. Na ledě jsem na bruslích skutečně stála naposledy na základce ve 14 letech. Na in-linech jsem začala jezdit před rokem a dost mě to chytlo. Byla zima, bruslit se nedalo, občas jsem chodila hrát s kamarádkou squash, ale dost sporadicky, pohyb mi nesmírně chyběl, takže jsem nabídku s nadšením přijala.
To mě donutilo druhý den sednout a obeslat elektronicky několik pojišťoven s poptávkou po pojištění nejen sebe, ale taky té domácnosti – cha, zabiju dvě mouchy jednou ranou!
Pojišťováci se ozvali, jeden nakonec navrhl schůzku – v sedm večer v kavárně v jednom nákupním centru. Bezva, říkala jsem si, učím do půl sedmé – to akorát stihnu. Jenže jako na potvoru mi ten večer všechny spoje ujížděly těšně před nosem – něco jako „červená vlna“, takže jsem při čekání na další metro měla spoustu času napsat SMS, že dorazím později. Do nákupního centra, ve kterém jsem do té doby nikdy nebyla, jsem se nakonec přiřítila s jen asi 10 minutových zpožděním, rozhlídla jsem se a uviděla nápis s názvem kavárny – nahoře ve 3-4 patře, prima, tak hurá na eskalátory! Na schodech jsem ještě přemýšlela, co chlapíkovi všechno říct, co a proč vlastně potřebuju a tak. Když jsem úspěšně vyjela až nahoru – což mě díky tomu úžasnému marketingovému záměru, kdy jsou schody koncipovány tak, že musíte vlastně projít celým obchodním domem, zdrželo o dalších 8 minut – zjistila jsem, že nápis se jménem kavárny sice je nahoře, ale kavárna úplně v přízemí, kam směřují i všechny šipky pod nápisem (jak to, že jsem je předtím neviděla??). Jo, takže dalších 8 minut navrch a já přitom tak nesnáším, když někdo chodí pozdě… S úmyslem vše urychlit jsem se vrhla k výtahu, jenže podobný plán měla zřejmě většina lidí, takže když jsem dorazila dolů do kavárny, bylo už půl hodiny po sedmé. Lehce splavená sprintem MHD i tím šíleným obchodním kolosem jsem se jen tak zběžně rozhlídla po kavárně a namířila si to rovnou za prvním chlápkem, který tam seděl sám a evidentně na někoho čekal.
„Dobrý večer, promiňte, že jdu tak pozdě, ale už tady nějakou chvíli běhám, než jsem to našla…“, zmocnila jsem se komunikace, zatímco chlápek se trochu vyjeveně koukal. „My tady spolu máme od sedmi schůzku, já jsem Kubelková, těší mě“, pokračovala jsem a podala mu roku, aby mu to došlo. Chudák koukal ještě zmateněji a pomalu z něj lezlo: „Já tady s váma, ale žádnou schůzku nemám…“ „Ne? Vy nejste z pojišťovny?!“ zírala jsem pro změnu já a na něm bylo vidět, že nejen že evidentně nemá, ale nespíš tam měl schůzku s někým jiným a příliš netoužil po tom, aby ho ten někdo viděl s někým jiným… „Promiňte, omlouvám se vám, spletla jsem se…“, vyhrkla jsem a klidila se pomalu ze scény a červenala zároveň.
Bože, to je ostuda, to mám z toho, jak se do všeho vrhám, aniž bych přemýšlela! Uklidni se a rozhlídni se, musí tu být ještě někdo jiný, říkala jsem si a pátrala pohledem po kavárně a samotném mužském. Našla jsem jen jediného – v džínách, tričku s oholenou hlavou, to mě na pojišťováka trochu překvapilo, nicméně tam jiný samotný chlap nebyl, takže jsem se k němu (už o poznání pomaleji a rozvážněji) vydala.
„Dobrý večer, tak jsem konečně tady, trošku se mi to zpoždění protáhlo…“ usmívala jsem se omluvně. Chlapík se taky usmál a hned mi nefalšovanou americkou angličtinou sdělil: „Sorry, but I don’t understand you…“ No to snad není možný! Američanovi jsem jednou větou řekla, že to je jedno, že to je omyl a vyndala mobil z kabelky. Jestli tady ten pojišťovací neřád někde sedí a baví se tím, tak tu ze sebe dělám blbce a postupně se seznamuji se všemi osamělými muži, tak to teda ne. Zavolám mu, a jakmile tady někdo zvedne telefon, je to on. - Telefon vyzvání, dokonce ho už slyším, jak na mě mluví, ale nikdo v celé kavárně netelefonuje. Stručně mu líčím své rozhořčení a ptám se ho, kde proboha je?! Že bych si spletla to obchodní centrum a měla být jinde? Ne, místo jsem si nespletla, dokonce i on byl kousek ode mne, jen v celé té kavárně byl jeden jediný velikánský sloup, za ním stůl a ten člověk seděl zrovna tam.
Pod vlivem toho, co to musí být za pako, když má sraz s někým, koho nezná a ještě si takhle blbě sedne, jsem s ním nakonec tu pojistku raději ani neuzavřela.
Bruslit jsem v sobotu šla a dokonce se mi ani navzdory tomu, že jsem neměla uzavřenou úrazovou pojistku, nic nestalo :).
