Nevěra

Byli jste někdy někomu nevěrní? Jak to tak asi chodí? Proč vůbec a jak jsou nevěrné ženy?

Jedna má známá z aerobiku si vždycky, když jsme si šly po hodině sednou do kavárny pokecat, lehce stěžovala na svého muže, no vlastně jsme tam vždycky všechny drbaly ty své chlapy... Ačkoliv spolu žili už hodně dlouho, měli spolu dvě školou povinné děti, ani nebyli manželé, on se nikdy nechtěl ženit, kdežto ona se vždycky chtěla vdávat… Ty bílé šaty, kytice, zkrátka taková ta typicky ženská romantická potřeba.

A najednou se vzali, ani nevím, jak k tomu tak najednou došli, jediné, proč je tento fakt částečně důležitý je skutečnost, že zatímco mu celou tu dobu byla věrná, tři měsíce po svatbě si našla milence, tím mi tenkrát celkem vyrazila dech…  A to jsem ještě ale netušila, že zdaleka ne nejvíc a rozhodně ne naposled! Milenec vlastně nebyl až tak úplně milenec v pravém slova smyslu, tedy občas taky byl, ale ne primárně – byl hlavně tím, kdo si s ní chtěl povídat, procházet se a chápal jí… Byl prostě citlivý, zatímco její muž byl bez emocí, občas až ledově chladný  a jako úspěšný manažer a zdatný obchodník na to byl ještě jaksepatří pyšný!

Netrvalo dlouho a Marta si kromě tohohle chlapíka převážně na povídání, pořídila ještě druhého na sex. Přitom to měla v hlavě celou dobu jasně srovnané – věděla, že s Petrem (už manželem) chce zůstat, že je fajn otec, dovede se o rodinu bezvadně postarat, ale některé věci si prostě mohla realizovat jen jinde s někým jiným. Zatímco my (fascinované věrné ženy) jsme na ni často oněměle zíraly, ona s tím byla naprosto v pohodě.

Teda až do chvíle, než jí Petr jednoho dne projel emaily a na všechno přišel. Děti byly naštěstí zrovna na škole v přírodě. Seděl doma naštvaný na gauči a čekal, až přijde Marta z práce. Když přišla a viděla, jak se kysele ksichtí, zeptala se ho: „Co je? Stalo se něco?“ On jen seděl a ksichtil se beze slova dál. Ještě mu řekla, že nemá zapotřebí, kazit si s mrzoutem další večer a odešla o dvě patra výš ke kamarádce. Domů se vrátila celá veselá po dvou hodinách a dvou mojitech v sobě. Petr nezměněně seděl na gauči, na tváři stále stejný výraz. „Ty teda vypadáš. Tak co se stalo?“ On pořád nic, nehnul brvou, jen pořád divně koukal. „Víš co? Klidně se mrač, jdu spát, na tohle se tady fakt koukat nebudu!" řekla mu Marta celkem odevzdaným, ale vyrovnaným hlasem a hodlala zmizet v koupelně.

„Kdo je Filip? A kdo je Martin?“ vyjmenoval Petr najednou jména obou jejích milenců. Do koupelny už Marta nedošla, chvíli měla pocit, že špatně slyší, že to asi nemůže být pravda, ale když jí ty dvě věty při pohledu na její zaražený výraz vzápětí zopakoval, nezmohla se na nic jiného než na pláč. Ve strachu, že jí teď bude chtít vzít děti, které nade všechny milence milovala a neuměla by si bez nich život vůbec představit, odstěhuje se s nimi na druhý konec republiky a zakáže se jí se s nimi vídat, se mu jala líčit, že o nic nejde, že to skončí. Následující dva dny střídavě probrečela, večery strávila a proprosila v domácí hutné tiché atmosféře, ze které nebylo jasné, jestli se s ní Petr okamžitě nerozvede a jestli, až se děti vrátí ze školy v přírodě, je hnedka neodveze ke svým rodičům.

Třetí den přišla večer domů z práce úplně vyčerpaná s očekáváním dalšího moratoria. Manžel ještě nebyl doma. Částečně si oddychla a částečně ji to naplnilo obavami, kde asi je a co se chystá. Přišel za hodinu, sedl si k ní ke stolu, položil před ní klíče od nové Hondy, kterou jí před hodinou koupil a řekl jen: „Jsme spolu čtrnáct let, máme spolu dvě zdravý hezký děti, jsme dospělí, tak na to na všechno zapomeneme, co říkáš?“

Když mi to po těch dvou dnech, co jen usedavě ve strachu plakala do telefonu, vyprávěla, napadala mne jen jedna jediná otázka: Kde sakra dělám chybu?

A když se nad tím dnes - po několika letech, znovu zamýšlím, už vím, že nikde ;).