Pátek 28. 9. 18:00Před v Chapeau Rouge je plno skupinek nedočkavců, kteří už chtějí vědět, jaké je zadání a co nejdřív se do toho pustit. Dozvídáme se, že týmů, které se letos přihlásily je 31, tedy o deset víc, než v době, kdy jsme se hlásili my a ještě více než loni. V 18:30 se pomalu začínají losovat žánry – v nabídce je jich dost – předem nás děsí např. western, muzikál či rodinný film, ani z romance bychom nebyli nijak odvázaní.
V 18:47 známe žánr – komedie! Mám takovou radost, že zařvu, jako když jsme v Naganu dali poslední gól. Ne tak všichni zúčastnění - asi 4 týmy se dohodnou a místo vylosovaného tématu si jdou raději vytáhnout tzv. divokou kartu – tedy jiné zadání, přičemž na výběr mají z ne zcela populárních žánrů – riskují např. western či historický film – ten je vylosován hned dvakrát.
Dál se dozvídáme, že povinnou rekvizitou, která se ve filmu musí objevit je prstýnek, povinná věta, která tam musí zaznít je: „Říkali mi kapitán“ a postavou Daniel/a Černý/á, personální stylista/ka.
Cagil nám dává první instrukce – jde do kanceláře vybrat a zaplatit hudbu k filmu, u něj doma se máme sejít asi za dvě hodiny. Jdeme se tedy najíst – to ještě netuším, jak správné to bylo rozhodnutí a že celý další den nám bude převážně kručet v břiše (v tom lepším případě, v horším jsem snad poprvé zažila křeče do žaludku). Jídlo je ale výborné, nálada jakbysmet.
21:45 Potkáváme se u Cagila, kde je ještě kamarád Saneesh dokončující svůj první film v rámci jiného festivalu majícího 72 hodin (tak moc?! Napadá mne okamžitě). Jsem ráda, že ho vidím, dlouho jsme se nepotkali. Má to ale malý zádrhel – Saneesh pracuje na počítači s českou klávesnicí, takže mi nabízí pro překlad jeho počítač. MacBook od Applu. V životě jsem ho nedržela ani v ruce a teď na něm mám překládat scénář, to je holt život, říkám si a snažím se s ním skamarádit, leč poněkud marně.
22:45 Cagil přináší první verzi scénáře – vysvětlí stručně příběh a dodává, že nebudu jen překládat, jako Turek je schopen napsat dobrou komedii jedině v Turečtině, nikoliv anglicky a už vůbec ne česky, takže je třeba se na to dívat kriticky a změnit slova, věty, které v češtině nejsou moc k smíchu, nedávají až takový smysl. Dává mi první scénu a pouštím se do toho. Je to spíš boj kdo z koho, přičemž na celé čáře vyhrává MacBook. Ale nevzdávám se jen tak a bez „hacku a carek“ překládám a vymýšlíme se sestrou jiné varianty vět či jiných vtipností. Uložit soubor ale už musí po každé scéně Saneesh, to nedáváme ani já ani Cagil.
23:00 Jsme v půlce scénáře a v přestávkách mezi překladem (scénář dostávám postupně po jednotlivých scénách) si děláme všichni poznámky, co je třeba zítra donést za kostýmy, rekvizity a další propriety.
01:05 Je to hotovo, hurááá!
01:10 Volá mi maminka, která doma hlídá děti, zda přijedu na noc domů – sdělují jí, že musím, neb je třeba druhý den přivézt spoustu věcí od nás z domova a už čekám na taxík.
02:00 Tedy půl hodiny po té, co jsem se konečně dostala do postele se budí s řevem: „Mlíčko, mlíčko!“ syn, jdu dělat mlíko, přenést ho k sobě do postele a myslím na to, co bude zítra.
04:20 Budím se, nemůžu spát nebo snad dospat?!
06:30 plus mínus tak nějak usínám, aby mi v 7:30 zazvonil budík. Všechno připravit, sbalit, nic nezapomenout a vyrazit!
