Ještě se děti ani nenarodily a už jsem se snažila být dobrá matka – správně jíst, dostatečně spát, hezky na ně mluvit a hladit je, připravit jim všechno co budou potřebovat – správnou matraci, postýlku, kosmetiku, oblečení. Zdá se to být hračka, ale nebyla.
Správně jíst se mi nedařilo ani ve snu – díky několikanásobnému množství hormonů jsem měla nejen celodenní nevolnosti, ale i zvracela až do 5. měsíce. Už ve třetím měsíci jsem doktorovi plakala, že je sice príma, jak mám štíhlá stehna a zadek jak už dlouho ne, ale z čeho ty chudinky porostou?! Doktor mě uklidňoval, až jsem si vzpomněla, jak jsem jako dítě (ale již dávno narozené) taky vůbec nejedla a moji rodiče cca v mých dvou letech zjistili, že žít se dá asi i jen ze vzduchu a vody. Teorie se doktoru moc líbila a s úsměvem poznamenal, že to je skvělý, že to musí naučit ty svoje – ty že by prej pořád něco jedly!
Dostatečně spát se mi nedařilo nikdy a v těhotenství už vůbec ne – pokud už jsem usnula, měla jsem šílené sny, kdy jsem např. porodila 12 dřevěných a 12 plastových vojáčků nebo ne dvojčata, ale osmerčata – a byli tak malinký, že jsem je měla v platech na vajíčka a řešila, jak je budu kojit, když mají takový malinký pusinky… no prostě mazec. Když mě zrovna nevzbudila nevolnost nebo jsem zrovna neobjímala naši mísu, tak jsem zase nemohla usnout. A to už ani nemluvím o poslední stadiu, kdy už jsem spala jenom ve skoro sedě a nemohla se otočit ani na jeden bok, protože buď protestovala Elí, že jí umačkávám já a navíc se na ní valí ještě pan bratr nebo obráceně…
Hezky na ně mluvit a hladit je bylo ze všeho nejjednodušší, ale i tady bylo úskalí – od počátku mi všichni – nezávisle na sobě - říkali, že budu mít dva kluky a tudíž jsem na ně mluvila až do 5. měsíce - než mi po výsledku plodové vody řekli, že čekáme chlapečka a holčičku - jako na dva kluky, tak snad to na naší Elí nenechalo nějaké následky!
Jo a správná matrace – cha, zase bojovka – jen se kouknete na net, zjistíte, že to je hotová věda – jestli bude tlustá tolik a tolik centimetrů (protože monitor dechu funguje jen na určitou šířku matrace), jestli bude tvrdá, měkká nebo polotvrdá, jestli bude pěnová nebo kokosová nebo bambusová, řešila jsem to, včetně čtení všech možných kritik a doporučení skoro nonstop dva dny! Postýlka nebyla o nic lehčí – ty dřeva, aby nám ladil k jinému nábytku (od počátku si děti budou utvářet estetické cítění), taky musí vydržet, až budou děti větší a budou třeba rumplovat (zvláště budou-li po mě), do malého bytu je ideální, aby měla šuplík a v neposlední řadě, aby nebyla šíleně drahá. Takže cca 3 dny. Ještě, že těhotenství trvá tak dlouho! No a kosmetika – aby byla vhodná od 1. dne, hypoalergenní, na všechny možné části těla (zadečkem počínaje a vlásky konče) a aby u toho děti neuronily slzu. To byl další průzkum trhu – jak jen jsou ty miminka úžasný business… Oblečení jsem naštěstí částečně dostala od kamarádky mající staršího chlapečka a na holčičku ho – jsa upoutaná většinu času těhotenství nedobrovolně k posteli – nakoupila přes internet, především přes bazárky, kde sice taky řádí neuvěřitelný business, ale přece jen se tu dá nakoupit i spousta parády za málo peněz.
No a pak jsou tady – maličký uzlíčky štěstí a taky trochu neštěstí – protože je občas něco trápí a vy dost často nevíte co… po nějaké době si ale vytvoříte jakýsi check list a jedete podle něj: hlad, mokrá plínka, prdíky, zima, teplo, pochovat, dudlíček a dle toho tedy buď krmíte, přebalujete, masírujete, mažete, cvičíte, oblečete víc nebo míň, chováte – pozor u toho je třeba zásadně chodit jinak se to míjí účinkem, případně dáte dudlíka a když ani to nezabírá a opakujete se to stále dokola a už jsou asi 4 hodiny v noci, propadáte beznaději, že opravdu nejste dobrá matka…
Navíc když máte nějaké psychologické vzdělání, myslíte při tom všem ještě na Erika Eriksona a na to, že si děti budují důvěru a vztah nejen k vám, ale i k celému světu, vzpomínáte taky na Johna Bowlbyho a tu důležitou vazbu na jednu počáteční pečující osobu, občas taky – hlavně pod vlivem nevyspání a nervů skoro na dranc - na profesora Matečka a psychickou deprivaci v dětství a tak tedy do úmoru těla i duše chováte a chováte, vždyť přece láska ještě nikdy nikomu neublížila!, až máte bloklou páteř (hlavně s postupem času, jak ty uzlíky přibývají na váze), přetížené klouby v zápěstí, takže vám občas vyskočí a udělá se vám takový „pařátek“. Snažíte se být stále milá, hodná, dobře naladěná a na mysl vám naskakuje, že hlavně musíte být čitelná a autentická, abyste snad podle jedné z teorií z dítěte nevychovala schizofrenika.
Ufff… občas vás napadá, jestli tohle je to nejkrásnější období v životě ženy?! Ano je, protože i když už nemůžete a skoro spíte ve stoje, tak když se na vás to vaše miminko poprvé usměje, dobije vás to a vytvoří serotoninu víc než krabička belgické čokolády (bez níž si tedy zvláště šestinedělí ani nedokážu představit!), nebo když to svoje bezbranné miminko držíte v náruči a ono saje a vy vidíte, jak mu chutná a šťastné a cítíte se opravdu v bezpečí - tak ačkoliv máte bradavky celé bolavé, tak to všechno stojí za to!
A to ještě nemluvím o tom mateřském instinktu – že to je tak silný pud jsem tedy nečekala. Ne, že bych byla bývala nějaká extrémně submisivní a pasivní, to tedy nikdy ne, ale čeho jsem schopná, abych ochránila svoje děti, aby se jim nic nestalo, aby jim nikdo nemohl nijak ublížit, to si někdy připadám až jako lvice.
Takže snad navzdory všem svým pochybnostem, občasným záchvěvům zoufalství, jsem přeci jen alespoň trochu dobrá matka.
