Je krásné se ráno vzbudit do modré oblohy a svitu slunce, slyšet ve dvoře ptáky zpívat a na okně vidět všechno kvést.
Pak se projít do práce, kousek popojet tramvají a potkat bývalou spolužačku, kterou jste snad deset let neviděli a navzdory tomu, že jste si říkala, že to není možné, aby to byla ona (to by na svůj věk fakt hodně dobře vypadala, je to s největší pravděpodobností jen někdo jí hodně podobný), to ona je a ještě navíc pozná i ona vás. Ale to není všechno: krom toho, že vám zcela od srdce taky polichotí, jak náramně vypadáte, tak během těch dvou zastávek tramvají v ranní špičce se dozvíte, že je nejen kolegyní vaší švagrové, ale i její dobrou kamarádkou a dokonce vaše švagrová s rodinou bydlí v jejím bývalém bytě. Svět je neskutečně malý.
Pokračujete do práce, kde kromě fajn šéfa ještě nikdo není a máte chvíli klid na práci. Pak se třemi skvělými kolegyněmi něco dotáhnete (ok, tak téměř dotáhnete s tím, že ještě čtvrtá něčím přispěje). Uděláte skoro všechno, co jste si naplánovali a ještě něco málo jako bonus. V polední pauze si odskočíte na angličtinu a dáte si předtím ještě rychlý oběd s manželem. Vrátíte se do práce a ve stejném duchu doděláte, co je potřeba. Mezitím vám ještě kolega stihl vysvětlit, jak se hraje mistrovství světa, co nás čeká a že právě hrajeme. Pak jdete jógu pro pokročilé, ačkoliv jste téměř začátečník, kde se vám neudělá ani jednou špatně z vyčerpání, na konec se vám ani nechce blinkat a dokonce se cítíte celkově nabitá (navzdory rozvrkočeným vlasům a lehce rozmazanému make-upu).
Zavoláte dětem, které jsou už 5 dní u babičky (což má bezesporu nezanedbatelný vliv na průběh nejen tohoto dne), že jim posíláte pusu na dobrou noc a zítra už tam budete taky a budete usínat spolu. Slyšíte, jak jsou děti v pohodě a šťastné a že pro vás mají překvapení. Je vám hezky, tak hezky, že cestou domů od tramvaje vám to nedá a oslovíte paní oblečenou do dresu národního týmu s vlajkami na tvářích a synem s podobnou výbavou, jak že jsme to vlastně dopadli. 5:1 - pro nás a s úsměvem na tváři a stejným štěstím jako v očích svého kluka vám ještě poví, že byli u toho a málem si vyřvali hlasivky.
S písní „Oh, it's such a perfect day“ na rtech jsem si s pohledem na modré nebe kráčela domů. Pravda, to už mi přišlo trochu moc a začlo mne napadat, že je jen otázkou času, kdy se to zvrtne – přece není možný, aby to celý vyšlo a nic se nepokazilo. Stále ještě s písní na rtech ale už s myšlenkou na vykradený nebo vytopený byt, průvanem rozbité květináče jsem si s klidem na duši a mírnou nervozitou říkala, co a kdy asi přijde.
Přišla jsem domů, najedla se, zapnula pračku, myčku, zalila květiny, nakrmila ryby v akvárku.
A ono nepřišlo, teda zatím. Prostě den jako vymalovaný.
Nevím, kde se takové dny berou, ale chtěla bych je pořád – i když to bych si je asi nedokázala tak užít. Dobrá, ne pořád, jednou do týdne, nebo alespoň jednou za čas!
Jo a díky, mami! ;)
