Co všechno jsme schopné pro muže udělat!

Je neuvěřitelné, co všechno jsme my ženy ochotné pro muže udělat. Kdysi jsme se divila, jak jedna má kamarádka z lásky ke svému příteli (posléze manželovi), nadšenému geografovi a turistovi, trávila dovolenou tím, že s ním a jeho partou podobných nadšenců chodila po horách s krosnou skoro tak velikou jako ona sama, skoro se nemyli, protože nebylo kde, skoro neodpočívali, protože na to nebyl čas a ona měla asi tak 40 kg a krosna asi 20 kg! Jak to může vydržet?! Říkala jsem si…

Za nějaký čas mne seznámila s jejich společným kamarádem (posléze mým manželem a za pár let mým exmanželem). Byl to nadšený vláčkař, odborně řečeno ciderodromofil. Většinu volného času trávil tím, že seděl ve vlaku a sledoval, jestli se „jede na čas“, jakou se jede soupravou, po jaké se jede koleji, kde a jak dlouho je „pomalá jízda“ atd. Což asi mnoha z vás nic neřekne, ale já byla po několika letech tak vycvičená, že když jsme někam jeli – samozřejmě zásadně vlakem! – a já chtěla sedět u okna, tak jsem mohla jedině za předpokladu, že budu hlásit návěstidla (neboli stavy semaforů pro vlaky) – takže jsme jeli a já říkala: „Čtyřicet a volno. Šedesát a výstraha apod.“ (Můžeme jet rychlostí 40km/h a je zelená. Můžeme jet rychlostí 60km/h a svítí oranžová – musíme – tedy ne my, ale strojvedoucí – dávat pozor na další návěstidlo. – pozn. autora). Postupně jsem se taky naučila neformální názvy většiny lokomotiv – „Žehlička, Zamráča, Bardotka…“.

Vedl si deníček, kam každou jízdu pečlivě zaznamenával – odkud kam se jelo, kolik to bylo kilometrů, jakou se jelo soupravou, po jaké koleji a na kolik to vyšlo peněz. Z počátku mne svět vlaků – zřejmě pod vlivem hormonů – docela bavil a fascinoval. Postupně jsem se dozvídala, že jsem manžela zaujala hlavně tím, že můj dědeček byl přednosta stanice a maminka pracovala na dráze. Že mě to hned nevarovalo, jak nelehké to může být soužití?!

I když ono to bylo většinou poněkud zábavné – tedy hlavně s odstupem času. Jeli jsme například na dovolenou a seděli v kupé. My dva a rodina se dvěma dětmi. My u okna – ostatně kde jinde, a oni vedle nás. Poočku se na nás, a pak vždycky i na sebe, tázavě koukali, když slyšeli hlášky typu: „Zase máme sekeru, to by mě zajímalo, jestli tohle dorovnáme:“ – Myšleno: Máme zpoždění, jestlipak to doženeme. Nebo: „Zase jsme se zadrbali...“ – Myšleno: Další zpoždění.  Koukali zrovna akorát na nás a já se na ně omluvně usmála, když najednou z ničeho nic manžel vyskočil jako střelená laň a volal na mě: „Pojď sem, rychle, rychle, tohle musíš vidět!“ Poměrně dychtivě jsem se vyklonila z okna a rozhlížela se rychle všude možně okolo ve snaze tu zajímavost najít, neboť okolo nikde nic – tedy kromě kolejí - nebylo. „Vidíš?!“, pokračoval nadšeně, „takovýmhle způsobem se kříží koleje na jediném místě v republice, jedině tady!“ dodal s výrazem naprostého uspokojení, jako by to bylo jeho dílo. „Aha“, snažila jsem se projevit nadšení, zakrýt zklamání a na ty čtyři vedle nás se ani nepodívat, protože jim právě asi vypadly řízky z pusy.