Citové pouto aneb Ta pravá bytost

Když jsem objevila svůj první byt, byla to láska na první pohled. Hned jsem věděla, že mi v něm bude dobře. Už při první návštěvě jsem měla jasnou představu, jak sedíme v kuchyni a klábosíme s mojí maminkou, vaříme s přítelem, jak budou kytky na okně, kam dám jaký nábytek apod. Jsem poměrně intuitivní typ a jak už to tak u lásky na první pohled bývá, leccos nevidíte ;).

Já takhle (na rozdíl od mého přítele) neviděla, že parkety bude třeba trochu restaurovat, že je opravdu potřeba vymalovat, ideálně udělat novou koupelnu a záchod. To všechno jsem viděla až postupně, při druhé návštěvě jsem si (na přítelovo několikeré upozornění) všimla, že tedy ano, že by asi bylo dobré vymalovat, při třetí, že bude lepší, když přebrousíme a přelakujeme parkety.

Takže když všechny ty kosmetické úpravy skončily, bydlelo se tam nejen mě, ale posléze i manželovi krásně – starý byt, veliká okna, tudíž spousta světla, staré obložkové kazetové dveře. Tedy bydlelo se nám tam krásně, dokud se nám nenarodila dvojčata. Byt byl totiž 1+1 a děti si od svého narození začaly poměrně rychle nárokovat prostor a poněkud nás vystěhovávat z bytu – alespoň jsme si tak trochu připadali. Když se posléze byt díky jídelním židličkám, chodítku a dalším dětským proprietám, které zaberou poměrně dost místa, začal měnit ve skladiště, nezbylo, než se poohlédnout po větším.

Než jsme se nadáli, uvolnil se pod námi byt větší. Byl také hezký, světlý, ale z mé strany to bylo víc racionální rozhodnutí, než láska na první pohled. Taky bylo třeba ho rekonstruovat, ale alespoň jsme tím měli čas na hledání kupce na byt stávající.

A tak začali chodit zájemci – i když to je nadnesené. Oni se spíše v době krize trousili. Zpočátku mne ani nenapadlo o tom uvažovat, ale když jsem pak viděla, jak nemastně neslaně se někteří tvářili, říkala jsem si, že byt neprodáme jen tak někomu. Že zkrátka nechci, aby v našem útulném a kouzelném bytě bydlel někdo, kdo si ho nezaslouží (rozuměj, pro koho to taky nebude láska na první pohled) a nebude k němu mít stejné citové pouto.

po nějaké době – přímo úměrné tomu, jak se jsme se snažili byt prodat - se mě jak manžel, tak realitní makléř snažili přesvědčit, že si asi nebudeme moci příliš vybírat, že doba není prodeji nemovitostí zrovna nakloněná. Ač nerada, tak s jednou hypotékou na krku, druhou na dosah a příjmem rovnajícím se mateřské dovolené a výplatě manžela, jsem začala být se smutkem pomalu ochotna přistoupit na to, že byt prostě prodáme komukoliv, kdo o něj bude mít zájem…

A pak se najednou zjevila ona, Katarína, ta pravá bytost! Přišla poprvé a hned byla celá rozzářená, jak je byt hezký, jak se tam hned cítí dobře, jak je hezky řešen a že i nějaký ten nábytek, co bysme tam nechali, si ráda vezme. Podobně jako já kdysi, i ona prohlašovala, že asi ani nebude malovat, že to není potřeba. A i když přišla podruhé, byla příjemně překvapená, že se jí byt stále moc líbí a je z něj nadšená. Jak já jsem byla nadšená! Kromě toho velkého balvanu, co mi spadl ze srdce, jsme totiž svůj první byt opouštěla sice v slzách (jak už tak u prvních lásek bývá), ale zato s vědomím, že ho nenechávám jen tak někomu, ale té nejlepší bytosti, kterou jsem si jen mohla představit. Navíc jsme získala i skvělou sousedku a zdá se, že i prima kamarádku.

Kromě lásky na první pohled, nás navíc spojuje i podobný vkus – také miluje květiny, ve vázách má vystavené kamínky z cest, chuť – třeba na hlívu ústřičnou či koláčky a než se nastěhovala, tak taky vymalovala ;).