Vysmát se smrti do ksichtu

Pan Lenský měl a má těžký život. Žena mu zdrhla za zajíčkem, dcera, se kterou si nikdy moc nerozumněl, se postavila na vlastní nohy a o otce ztratila zájem, ze zaměstnání byl po třiceti letech vyhozen.

Tak teď pan Lenský sedí sám v prázdném bytě, ze kterého si bývalá manželka odnesla prakticky cokoliv, co se jí hodilo do nového života. On proti tomu ani nijak neprotestoval. Bylo mu to lhostejné. Stejně, vzhledem k dluhům, přijde i o tu jedinou židli a střechu nad hlavou. Proč se jeho život sesypal jako domeček z karet?

Kvůli strachu. Kvůli fobii. Z čeho? Ze smrti! Pan Lenský byl v životě zvyklý všechno řídit. Ve firmě, kde pracoval, by se nikdo ani neuprdl, aniž by mu to předtím pan Lenský neschválil. Toto komandování si bohužel přenesl i do svého soukromého života. Paní Lenská měla dost trpělivosti, ale ta jí došla ve chvíli, kdy se v jejím životě objevil mladý kolega se zálibou ve starších ženách. Uvědomila si, že se jí otevírá nová cesta, na které již nebude muset snášet komandování ze strany svého muže, kterého přestala milovat pět let po svatbě. Jediná dcera svého otce nesnášela. Svojí pubertu prožila v cele. Nejdál se s rodiči dostala na chatu, kam otec nařídil povinné víkendové odjezdy. Hned po maturitě si vzala prvního blbce, který se namanul. Nemá šťastný život, ale lepší, než žádný.

Smrt. To slovo pana Lenského děsilo od chvíle, kdy jeho bratr náhle zemřel. Ten bratr, který celý život sportoval a dbal na zdravou stravu, prostě jednoho dne nevstal z postele. Prý nějaká srdeční vada nebo co. A pan Lenský se zabořil do bahna strachu, protože si uvědomil, že smrti neporučí, a že si pro něj přijde, ať už to je či není v plánu. On tohle nemůže řídit, ona ho neposlouchá a dělá si co chce. Z práce, kde trávil víc jak polovinu života, byl vyhozen, protože do ní přestal pravidelně docházet. Ze strachu o své zdraví trávil pan Lenský většinu dnů u doktora, který ho považoval za obyčejného hypochondra. A tak tu pan Lenský sedí na odrbané židli a čumí do zdi, protože nemá kam jít a ani se mu ven z bezpečí bytu nechce. A pak se to v něm zlomilo a učinil rozhodnutí, které se mu usadilo již před pár dny vzadu na mozku.

Z věšáku vzal klíče od auta, které měl v ruce naposledy snad před půl druhým rokem, sbalil si pár věcí a odjel na chatu. Autem přestal jezdit ve chvíli, kdy si uvědomil, že může být mistr volantu, ale k čemu to je, když se k vám v protisměru řítí hovado, které do auta sedlo hned po opuštění výčepu. Přijel na svojí milovanou chatu, která ho de facto připravila o jeho dvě milované ženy, odemkl a usadil se na balkoně se šálkem kávy. Čekal, zda se jeho rozhodnutí změní, ale bylo pevné. Dopil a šel k autu, kde z kufru sebral své jediné zavazadlo. Provaz.

Klíče od auta a chaty si dal do kapsičky na prsou a vydal se do lesa. Nebude čekat s rukama v klíně, až si pro něj svině s kosou přijde. Ne! On si tohle bude řídit sám. Našel vhodný strom s pevnou větví, přes kterou přehodil provaz a upevnil ho. Postavil se na pařez u paty stromu a navlékl si smyčku. Malý krůček pro člověka a s přihlédnutím k významu pana Lenského absolutně žádný krok pro lidstvo. Vzadu na krku se ozvalo prasknutí, jaké dělá suché polínko v krbu. Čas se zastavil a pár kroků od stromu se objevila postava zahalená v kápi, s nabroušenou kosou a bezmasou tváří. Kolem ní viselo ve vzduchu listí, které na své cestě k zemi zatím nepokračuje. Smrtka se divila a škrábala se kostnatým prstem v oblasti spánku. Pan Lenský měl přece zemřít za sedm let v krutých bolestech vyvolaných rakovinou žaludku.

Tu se pan Lenský probral. Otevřel oči a zbytek překousnutého jazyku zastrčil zpátky do úst. Jeho oči se střetly s prázdnými a temnými důlky na lebce smrti. Pan Lenský se pousmál a řekl: "To jsem s tebou ale pěkně vyjebal, co?"