Jak jsem koukal na Ordinaci

Každý člověk, pokud tedy není nějaký pošahaný workoholik, se těší na víkend. Jediné dva dny v týdnu, kdy nemusíte předstírat pracovní nasazení a donášet na kolegy.

Já se pochopitelně na víkendy těším moc. Od pondělí do pátku má člověk plnou hlavu nápadů, co během volna podnikne. Zajít si na plovárnu, pak na nějaký chutný oběd, přečíst si knihu, vyrazit do přírody, vyrazit pro měděné kabely, co se válí nedaleko nádraží, vyrazit zuby hlídači. A pak je tady sobota a člověk sedí u stolu a přemýšlí, co dřív, zatímco čas neúprosně ukrajuje další a další minutu. Jako ten osel, co trpí hladem a žízní. Když před něj postavíte misku s vodou a druhou s jídlem, tak stejně chcípne, protože neví, jestli se má nejdřív napít nebo nažrat. Nějak takhle to je.

A tak sedím u stolu a lámu si hlavu, což je činnost krajně nepříjemná a bolestivá. Co takhle zajít na fotbal? Ach, ta opojná vůně dýmovnic a spálených uzenin... Jenže tam už mě nepustí. Naposledy tam někdo vykradl šatnu a shodou okolností se pak uloupené věci našly zrovna u mě. Tak co podniknout?

V tom mé myšlenky razantně utnul drnčivý zvuk zvonku, který ohlašuje návštevy či vymahače. Opatrně jsem nahlédl do kukátka. Nějací neznámí lidé. Muž a žena. To na vymahače nevypadá. Přemohla mě zvědavost a otevřel jsem dveře.

„Dobrý den, pane Tomáši,“ řekl ten muž. „Jmenuji se Vilibald Léto jsem vegetarián a vyslanec magistrátu. Toto je paní Svatava Studená. Bude tu teď s vámi bydlet.“

„Cože?“

„Dobrý den, pane Tomáši,“ řekl ten muž. „Jmenuji se Vilibald Léto jsem vegetarián a vyslanec magistrátu. Toto je paní Svatava Studená. Bude tu teď s vámi bydlet.“

„Já vám rozumněl, ale nevěřím tomu, co jste říkal. Patrně se jedná o nějaký omyl.“

„Ó to jistě ne. Já vám to hned vysvětlím,“ pravil muž a odmlčel se.

„Takže?“ pobídl jsem ho.

„Není to omyl,“ řekl.

„To je vaše vysvětlení?“

„To vám nestačí? Podívejte se, disponujete bytem, který je určen pro minimálně dvě osoby. To slovo minimálně zdůrazňuji, abyste příště nebyl zase překvapený. Tady paní Studená žádný byt nemá a nemá momentálně kde bydlet. Jistě si uvědomujete, jaká je na trhu v současné době krize s bydlením. Zkrátka si společnost nemůže dovolit, aby takhle prostorný byt obýval jediný člověk. Ty svině.“

„Co jste to řekl?“

Zničehonic vrazil pan Léto do dveří, až jsem odletěl předsíní. „Pojďte paní Svatavo, seznámím vás s vaším nový bytem.“

„Já protestuji! Budu si na vás stěžovat!“ křikl jsem.

Otevřená dlaň pana Léta opsala ve vzduch oblouk a přesně dopadla na moji tvář. Ozvalo se plesknutí, které rozdrnčelo i skla v oknech.

„Páni, ta sedla,“ řekla paní Studená obdivně. „Takovou facku jsem naposledy viděla v ženské věznici.“

Jemně jsem si mnul pálivou zarudlou tvář a přemýšlel, co s touto prekerní situací. Mezi vzlyky jsem špitnul: „Nejde to.“

„Proč by to zase nešlo?“

„Nemůžu sdílet domácnost s paní Svatavou, ani s žádnou jinou ženou, jelikož jsem... Homosexuál.“

Pan Léto vzdychl a chápavě pokýval hlavou. „S tím jsme, pane Tomáš, tak trošku počítali. Zrovna onehdá jsme si na magistrátu říkali, jakej jste nesnesitelnej buzerant...“

„No dovolte!“

„... nicméně právě proto jsme k vám přivedli paní Studenou, která, jak jste si jistě sám všimnul, vypadá jako chlap.“

„A já se za to nestydím. Jsem jaká jsem,“ pravila paní Svatava a rukou si uhladila plnovous.

Zaváhal jsem. „No já jsem lhal, já vlastně nejsem...“

Pan Léto mi skočil do řeči: „Víte co, pojďte sem,“ řekl a chytnul mne kolem ramen. „Paní Studená, vy si zatím skočte do koupelny umýt nohy, strašně vám smrdí.“

„To ta zpropadená plíseň! Ne a ne se jí zbavit,“ opáčila paní Studená a vplula do koupelny.

„Pane Tomáš,“ pokračoval pan Léto, „vy jistě víte, že nám tady v Plzni čas o času vyplave z Radbuzy nějaká ta hlava bez těla, jindy zase tělo bez hlavy, sem tam nějaká ta končetina, že?“

„Promiňte, ale vy snad naznačujete...?“

„Ó to prosím ne! To je nedorozumnění. Já nic nenaznačuju, já vám otevřeně vyhrožuji rozčtvrcením. Tak co, plácneme si?“

„Tak dobře,“ kapituloval jsem pod pohrůžkou násilné smrti.

„Výborně,“ zvolal pan Léto, „a tady od nás dostáváte dáreček,“ řekl a nasadil mi na hlavu kšiltovku s nápisem „I Love Magystrád“.

V tom z koupelny zase vyplula paní Studená a pravila: „Do toho vysokýho hajzlu se nedá normálně vysrat. Tříkrát jsem spadla.“

„To je umyvadlo.“

„Oj, to je jak na nějakém zámku!“

Doprovodili jsme společně pana Léta ke dveřím. „Tak čágo belo šílenci,“ pravil. „Musím říct, že za tu krátkou chvíli jste mi docela přirostli k srdci. Asi, jako kdyby moje nevlastní děti měly svoje nevlastní děti a tihle parchanti by měli kamarády. Tak vy jste pro mě něco, jako kamarádi těch jejich kamarádů.“

Zůstali jsme s paní Svatavou sami. „Nevim, jak vy, ale já jdu koukat na reprízu Ordinace. Dneska se ukáže, že doktor Mázl žije, a že ta mrtvola byla jen jeho utajované dvojče. Kde je televize? Jo a nevařim!“