Tatínek a trampolína (jen tak povídka)

Seděli jsme s bratrem v pokojíku u stolu a dělali si domácí úkoly na druhý den do školy. Slyšeli jsme, jak v zámku vchodových dveří do bytu zarachotili klíče a zanedlouho stál u nás tatínek a nadšeně nám vyprávěl, že nějaký blázen

dal venku k popelnicím fungl novou trampolínu, a že si ji o víkendu odvezeme na chatu. Později se ukázalo, že trampolína nebyla tak úplně u popelnic, nýbrž opřená o zeď domu, zatímco zmíněný blázen se prohraboval věcmi v kufru svého auta a náš tatínek lapka tak unikl jeho pozornosti, čímž opět obohatil naší rodinu. Já byl nadšený a už jsem se viděl, jak budu na chatě skákat a metat salta, ale bratr, který již procházel pubertou, nesdílel mé a otcovo nadšení. Jen se ušklíbnul a dál hleděl do učebnic a sešitů, ve kterých měl beztak založený komiks a učení jen předváděl. Bratrův nezájem tatínka trošku zklamal, ale ne natolik, aby se s radostí nerozběhnul do ložnice, pochlubit se mamince svým novým úlovkem.

Z ložnice jsme chvilku slyšeli tlumený rozhovor a pak maminky radostné zavýsknutí. Hovor utichnul a po chvilce se z ložnice ozývalo jen divné rytmické vrzání postele. "Já vím, co tam dělají," řekl bratr a nezvednul při tom oči od komiksu. Já jsem si nedokázal představit nic, co by se tak mohlo v ložnici odehrávat. Bratr moji zvědavost ještě navýšil, když řekl, že bych mu stejně nevěřil, kdybych to nespatřil na vlastní oči. Tak jsme se potichu vyplížili z pokojíku a šli ke dveřím do ložnice. Vrzání postele teď bylo jasně zřetelné, ale ještě se k tomu přidal podivný mlaskavý zvuk, jakoby někdo tleskal, napadlo mne. Bratr opatrně otevřel dveře a nám se tak naskytl pohled na manželskou postel, na které tatínek skákal skoro až do stropu a při tom si mumlal: "Takhle budu skákat na trampolíně. Budu skákat výš a výš." Maminka seděla v křesle u postele, pozorovala skákajícího tatínka a tleskala. Bratr dveře opět zavřel a řekl: "Přesně to jsem si myslel." 

V pátek, když se maminka s tatínkem vrátili z práce, jsme zabalili všechny věci a chystali se odjet na chatu. Bohužel nastal problém, když jsme chtěli naložit do našeho Oltcitu trampolínu. Nakonec přišel tatínek s bezvadným nápadem. Maminka seděla na místě spolujezdce a bratr si sednul na zadní sedadlo za ní. Oba si stáhli okýnka na své straně a vystrčili z nich své pravačky. Já a tatínek jsme jim do nich podali trampolínu a oni ji tak drželi celou cestu až na chatu, kterou máme u hracholuské přehrady, což je dobrých čtyřicet kilometrů. Po příjezdu na chatu si maminka stěžovala, že je trošku unavená, ale tatínkovo nadšení jí strhlo, a dala se do sestavování konstrukce, zatímco my ostatní jsme si šli odpočinout k vodě. Když jsme se vrátili, měla maminka již trampolínu postavenou a připravenou k použití.

Tatínek si vzal slavnostní řeč, ve které zmínil, že sen, po kterém toužilo mnoho generací před námi, se stal skutečností. Zul si pantofle a nadkročil nad trampolínu. Ještě naposled se na nás podíval a řekl: "Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo." Pak se jeho chodidlo konečně dotklo gumového plátna a nejdříve lehkými a nesmělými poskoky se tatínek dostal do extáze. Skákal skutečně vysoko, a ač se to zdálo nemožné, neustále výšku zvětšoval. Jen bratr se opět tvářil nakysle. Říkal, že tohle je pěkná nuda a nutil tatínka, aby předvedl nějaký trik, nejlépe salto, ale pak ještě vždycky dodal, že si na to otec určitě netroufne, čímž ho vyhecoval. "Tak netroufnu, jo?" řekl otec. "Tak se dívejte!" Mohutným odrazem se vznesl do výšky, ale špatně zkoordinoval tělo a jeho pohyb nešel kolmo nad trampolínu, nýbrž šikmo ven z trampolíny. Tatínek opustil naší zahradu stylem, jakým létají skokani na lyžích a přistál v sousedově křoví, těsně za plotem. Seběhli jsme se k plotu a volali na tatínka, který nebyl vidět. Tatínek nám oznámil, že v trnkovém keři je jakýkoliv pohyb nemožný, a že máme vymyslet plán, jak ho dostat zpět k nám. Bratr navrhl, aby se otec nezvedal, ale pokusil se podplazit křovím na sousedovu zahradu. Tatínek se pokoušel plazit, ale nadělal přitom příliš hluku, což upozornilo sousedova dobrmana Rustyho, který přiběhl ke křoví do míst, kam se tatínek pokoušel doplazit. Tam dobrman zaujal své postavení a silným hrdelní vrčením a štěkotem držel otce přibitého k zemi. 

Maminka dostala skvělý nápad, jak odvést pozornost psa. Běžela do chaty a po chvilce se vrátila s klobásou, která uvnitř skrývala prášky na spaní a jiné oblbováky. Z našeho postavení jsme však nemohli hodit klobásu k dobrmanově čenichu, proto jsme jí museli nejprve mrštit směrem k otci, a ten jí měl prostrčit až k psovi. Tatínek náš plán však nepochopil a klobásu považoval jako zdroj pro doplnění své energie a tak ji snědl. Když tatínek usnul, vzala maminka mne a bratra kolem ramen a řekla, že už tatínkovi více pomoc nemůžeme a šli jsme se dívat na televizi. Pro dobrmana to byla těžká rána, když viděl, jak tatínek spokojeně usnul, navzdory psí mordě osázené ostrými zuby. Pes zalehnul, hlavu si položil na přední packy a smutně kňučel. 

Už za tmy, když my v chatě dávno spali, se z odpolední směny vrátil soused Karel Lokomotiva, a překvapen absencí vítajícího psa, se dal do hledání čtyřnohého mazlíčka. "Co to tam máš, Rusty?" ptal se dobrmana, když ho našel ležet u křoví. Zaklekl a podíval se směrem, kterým se díval Rusty. "Pane Tomáši, co to tu proboha děláte?" Náš tatínek se probral, ale stále byl ještě omámen uspávacími prášky, takže zcela nelogicky zvolal: "Pane profesore vzdejte se! Celý les je obklíčený!" 

Pan Lokomotiva, který své vzdělávání ukončil sedmou třídou základní školy, považoval oslovení "profesor" za urážku a provokaci a nedbaje pichlavého křoví, si razil cestu směrem k tatínkovi. Když nad ním stanul, vzal ho za límec a kalhoty do svých tvrdých rukou, připomínající lopaty a mrštil s otcem zpět na naší zahradu. Tatínek dopadnul na trampolínu, od které se odrazil a vletěl otevřeným oknem do ložnice a přistál vedle maminky v posteli. 

Druhý den ráno byl tatínek celý neklidný. Stál mezi dveřmi a v rukou se mu houpala sekera. Pak vyšel ven na zahradu. Chléb, který jsem měl ke snídani, solily mé vlastní slzy, zatímco se z venku ozývalo zlověstné řinčení zbraní a trampolína sváděla svůj poslední boj, který byl dopředu rozhodnut v její neprospěch.