Starej se o sebe!

V pátek večer pořádám doma neskutečné žranice. Přítelkyně totiž jezdí na víkendy k rodičům na venkov a já tak vyvěšuji svojí vlajku v kuchyni a zabírám tento posvátný prostor pro sebe.

Většinou vařím jedno a to samé. Prostě maso, maso, maso a sem tam nějaká klobása. Všechno to plave v oleji, který na pánvi prská tak, že za malou chvilku pokrývá celý prostor kolem sporáku. Přidám půl kila kari koření na chuť. Na druhé plotýnce se zatím smaží vejce a slanina. Občas i experimentuji. Třeba, když jsem před smažením obalil kotlety v hořčici. Nechápu, že v televizi z toho vaření dělají takovou vědu.

Přes týden jíme pořád nějaký špagety s bazalkou nebo penne se sýrovou omáčkou a já nevím co ještě. Dodneška nechápu, jaký je rozdíl v jednotlivých těstovinách. Podle mě, se všechny ty omáčky dají jíst normálně s kolínkama a vyjde to nastejno.

Každopádně, když je hotovo, nenesu si to klasicky k jídelnímu stolu, ale pěkně k televizi. A tam se do toho pustím. Občas mě z toho píchá u srdce, což mne utvrzuje v myšlence, že klobásou by se nemělo šetřit, jelikož je třeba ten náš motůrek řádně promazávat, aby se nezasekl.

No, a pak tam půl hodiny sedím a jenom oddychuji a mlátím se do hrudi, abych naskočil. Když se trochu vzpamatuji, jdu do komůrky pro víno, protože takové hodování si tu sedmičku červeného zaslouží. Jenže, komůrka je prázdná. No, ono při té spotřebě to ani jinak dopadnout nemohlo. Takže se oblíkám a chystám se do obchodu pro víno, alespoň mi cestou trošku slehne. 

V obchodě to je rychlá akce, regál s víny znám nazpaměť. Co se vína týče, nejsem zrovna znalec, takže beru modrýho portugala za 125 korun a mastím to ke kase. U pokladny jsou jen dva lidi. Pán, co stojí hned přede mnou, se na mne podíval a zeptal se, zda si nesu jen to víno. Chtěl jsem říct, že ne, že zbytek nákupu si nesu v neviditelném batohu, ale protože jsem věděl, že pán mne chce jistě pustit před sebe, řekl jsem tedy ano. "Tak pojďte přede mne, ať nečekáte," řekl pán a já jeho výzvu s radostí přijal. I on měl radost, protože sotva přijde domů, vybarví si políčko za dobrý skutek v modrém životě. Jen kdybych tolik nezanedbával to otužování, řekne si pro sebe.

Položím lahev na pás u pokladny. "Teda, to jste vyběhl jen kvůli jednomu vínu?" zeptá se mne pán a já, protože nerad přiznávám, že alkoholem zapíjím samotu, řeknu: "To víte, jdu na oslavu, tak nechci přijít s prázdnou."

"Tak to jste měl vzít něco lepšího, než tohle," řekne ten vtíravý pán, ukazuje na víno a kroutí hlavou. Áááá, tak tady máme znalce vín, říkám si pro sebe, teď čum, jak tě setřu! "Nemyslím si, že by víno za pětset korun bylo špatné." řeknu mu a arogantně se usmívám.

Pán nevěřícně kouká na lahev a říká: "Cože? Tohle, že stojí pětset? Tak to by mne tedy v životě nenapadlo." Arogance mi stříká z uší, podívám se na pána a řeknu: "Holt se v tom tolik nevyznáte..."

Paní pokladní vezme lahev z pásu a načte její čárkový kód, načež se na displeji objeví správná suma, kterou ještě pro jistotu prodavačka zařve na celý obchod. Slyším, jak se pán za mnou uchechtne a mumlá si pro sebe, že to bylo jasný. Tak dělám překvapeného a řeknu: "To je zajímavé, v regálu bylo na cenovce pět set," a rychle sahám pro peněženku, abych už mohl vypadnout.

"Pět set říkáte?" zeptala se paní prodavačka. "Tak počkejte, to je nějaké divné!" sáhla po mikrofonu a začala volat: "Pan Kováč na pokladnu číslo tři, prosím. Pan Kováč na pokladnu číslo tři." A to už vím, že jde do tuhého, protože teď přijde nějakej nasranej Kováč, co zrovna svačil, než se na pokladně objevil magor, co chce za víno zaplatit čtyřikrát víc, než skutečně stojí.

Pan Kováč přišel a vyslechnul si od prodavačky o co se jedná. "Tak jsem si řekla, že vás radši zavolám," končí prodavačka svůj raport a pan Kováč jí pohladí a řekne: "To jste udělala dobře, paní Makrlíková," a začne něco ťukat do počítače. Po chvilce se narovná, koukne na mne a řekne: "Tak, měl jste pravdu," zmáčkne enter a na displeji se objeví 500.

"Opravdu?" ptám se, tentokrát už překvapení nehraju.

"Ano," řekne pan Kováč a ukazuje na displej.

"Tak to jsem rád, že se to vysvětlilo," řeknu a při pohledu do peněženky zjišťuji, že mám jen tři stovky. "Berete karty?"

Sborově: "Ne!"

"Tak to se nedá nic dělat," povídám smutně. "Já si musím jít někam vybrat," a chystám se k odchodu. Paní prodavačka schovala víno pod pult a pan Kováč se šel zase zašívat do kanclu.

Nešel jsem do bankomatu, ale rovnou domů. Tam jsem se převlékl, udělal si jiný účes a nasadil si takový ten falešný nos i s obočím a brýlemi a vrátil se do obchodu. Vzal jsem si to samé víno, co předtím a šel zase ke kase. U pokladny jsou jen dva lidi. Pán, co stojí hned přede mnou, se na mne podíval a zeptal se, zda si nesu jen to víno.

"Ano"

"Tak pojďte přede mne, ať nečekáte."

"Starej se o sebe!"