Skvrna

Linda se celou noc převalovala v posteli. Návaly horka střídala zimnice a bolest břicha na pohodě také nepřidala. Ráno ji bylo o něco lépe a když jí teploměr ukázal normální tělesnou teplotu, opláchla se a vydala se do práce.

Když vystupovala z autobusu, zaslechla za sebou smích, ale neměla důvod si toho všímat. Přešla silnici, ušla dalších padesát metrů a odbočila směrem k firmě, ve které byla zaměstnána. Linda chodila do práce vždy dostatečně před začátkem pracovní doby, proto ji nijak nepřekvapilo, že na parkovišti stojí jen pár aut. Jedno z těch aut byl i notně otřískaný pickup, téměř jistě bez platné technické kontroly, ze kterého právě vystupoval jeden z dělníků, který přivandroval z bůhví jaké východoevropské díry.

Mladý kluk, snad něco málo přes dvacet let. Při každé pauze sedával se svými kumpány u vchodu a kouřil ručně balené cigarety. Přitom pokukovali po kolegyních a pak je mezi sebou hodnotili. Nejspíš si namlouvali, co by s nima všechno dělali. Ale bez šance, poněvadž pro kolegyně byli jen špinavou verbeží, která prochlastá první dva dny po každé výplatě.

Mladý dělník se na Lindu ostýchavě usmál, když jej na parkovišti míjela. Zrovna si balil cigaretu špinavými prsty. Linda od něj odvrátila zrak. Už byla skoro u vstupních dveří, když za sebou zaslechla rychlé kroky.

„Linda. Linda," volal na ní ten mladý Ukrajinec, nebo snad Rumun a přibližoval se k ní. Polekaně se otočila. Přišel až k ní, v obličeji celý rudý a něco nesrozumitelně mumlal. V ruce měl nějaké papíry, kterými se ji snažil zakrýt pozadí.

Linda mu nechápavě odstrčila ruku. „Co si to dovoluješ?"

Kolega se na ni omluvně a plaše usmál. Rozpaky z něj doslova odkapávaly. Ukázal na Lindino pozadí a tiše pravil: „Krev."

Lindě chvilku trvalo, než pochopila a následně ji polil stud. Ráno si vzala své bílé tříčtvrťáky, aby vystavila svá bronzová lýtka, když už se celý víkend smažila na sluníčku. Dokonce považovala za pravděpodobné, že její noční nevolnost souvisela s nadměrným opalováním. Teď to však přehodnotila. Ten smích co zaslechla při vystupování z autobusu. Ale jak je to možné? Dostat to přeci měla až za několik dní. Možná ta hormonální antikoncepce. Pitomý pilulky. Musí okamžitě domů, ale copak takhle může zase do autobusu?

Mladý kluk pochopil, co se Lindě odehrávalo v hlavě. Ukázal na svůj prorezlý pickup a řekl: „Já tě odvezu a zase zpátky. Není problém. Je čas."

Lindu by nikdy nenapadlo, že by do tohoto auta dobrovolně nastoupila, ale člověk míní...

Nasedli do auta a ještě než ten nečekaný zachránce nastartoval, podal Lindě špinavou ruku: „Oleg," řekl a usmál se. Linda mu stisk ruky oplatila velice opatrně. Následně se rozjeli. Ze všeho nejvíc Linda doufala, že ji v Olegově autě neuvidí žádná z kolegyní.

Cesta autem přes město probíhala víceméně v tichosti. Linda jen občas upozornila na změnu směru povely doprava, doleva, načež Oleg vždy odpověděl: „Oukej," a usmál se. V jednu chvíli se na něj nenápadně zadívala. Připadala si hloupě, když si uvědomila, jak povrchně se chovala. Jak Olega a jeho kamarády dopředu odsoudila. Vždyť kluk, který vedle ní seděl, a který jí nabídl sám od sebe pomocnou ruku v natolik choulostivé situaci, se nijak neliší od mužů, se kterými se Linda scházela. A když se to vezme kolem a kolem, byla na rande i s ošklivějšími muži.

Zastavili před domem. Oleg vypnul motor a Linda vyskočila z auta. Ještě se však zarazila a otočila se zpět k řidiči. „Jestli chceš, pojď semnou. Dám ti alespoň něčeho napít."

Oleg zaváhal, ale nakonec se odpásoval a vystoupil.

Linda odemkla dveře bytu. Zavedla Olega do kuchyně, řekla mu, ať si z lednice naleje co chce, že tam je cola, voda a možná nějaký džus a sama se odebrala do ložnice.

Svlékla si své bílé tříčtvrťáky. Zvedla je před obličej a pátrala po krvavé skvrně. Kalhoty byly čisté, doslova sněhobílé. Obracela je v rukou, ale nic nenašla.

Dveře do ložnice se otevřely. Stál v nich Oleg a usmíval se, ale zdaleka ne tak plaše, jako na onom parkovišti.