Prokletí červených žabiček

Vyprávění mých zážitku z rybaření se zalíbilo kamarádovi na tolik, že si opatřil povolení k rybolovu. Nabídl jsem se, že ho v sobotu vezmu na ryby sebou. Netušil jsem, jaké drama nás čeká...

V 6h ráno jsem čekal se svým vozem před domem, kde Michal bydlí. Asi za čtvrt hodiny kamarád vyšel ven. Investoval nemalé peníze do nové rybářské výbavy a stejně tak nakoupil i oblečení do přírody, zpozoroval jsem. Na zádech si nesl dva pruty v pěkném pouzdře, v jedné ruce se houpala hezká rybářská židle a v druhé ruce pevně svíral žlutý kýbl s nejrůznějšími návnadami a nástrahami. Tričko v barvě khaki, maskáčované trenýrky a na nohou... Červené žabky. "Na boty ti už nezbylo?" ptám se Michala. Řekl, že zbylo, ale dneska má být takové vedro a on nechce mít zpocené nohy.

První problém nastal ve chvíli, kdy jsme chtěli, do mého třídveřového vozu Ford Fiesta, nacpat všechno naše vybavení. Vše jsme vyřešili tak, že jsme sedadlo spolujezdce posunuli co nejblíže k přístrojové desce a vzniklý prostor na zadních sedačkách zaplnili našimi věcmi. Druhý problém nastal ve chvíli, kdy jsme chtěli 90ti kilového Michala nacpat na sedadlo spolujezdce. Naštěstí to k vodě nemáme daleko, takže nebyl problém, aby kamarád ten kousek jel s horní polovinou těla vystrčenou z okýnka, mimo auto. Tu chvilku to vydrží, řekli jsme si.

Po zaplacení pokuty policii ČR jsme dorazili na místo. Pomocí jednoduché páky jsem Michala odšpuntoval ze sedadla. A tradá na ně! Pro dnešní rybářskou výpravu jsem zvolil úsek řeky Radbuzy, s krásným jezem. Majkl, jak mu někdy říkám, zaujme pozici v těsné blízkosti jezu, kde bude chytat na své dva feederové pruty (jemné náčiní, záběr signalizuje ohýbání špičky prutu). Já se vydám po proudu, a budu se snažit o ulovení nějaké dravé ryby, pomocí vláčení gumové imitace zraněné rybky. Dávám kamarádovi poslední rady ohledně dobrých míst k náhozu. Poslední co jsem Michalovi řekl bylo, ať dává pozor na ten vysoký břeh, a aby každou rybku bezpečně vzal do podběráku a nijak ji zbytečně nezranil.

Asi po sto metrech jsem narazil na silniční most. Ve stínu tohoto mostu se mohou skrývat pěkné ryby a já se rozhodl, že to zjistím. Po pár náhozech jsem ulovil krásně zbarveného říčního okouna. Udělal jsem si rychlou fotku a rybu bezpečně pustil zpátky do vody. S radostí jsem sledoval, jak mizí v hlubině. Znovu jsem nahodil, když můj pohled upoutal podivný předmět, plující po proudu. Musel jsem se zasmát. Byl to žlutý kýbl. Michal si asi chtěl nabrat vodu na rozdělání návnady a kýbl mu uplaval. Pokoušel jsem se nahodit mojí nástrahu tak, abych kýbl zaháknul a přitáhnul ke břehu. V tom můj pohled upoutal další předmět, v těsném závěsu za žlutou ponorkou. Sevřelo se mi hrdlo a žaludek. Ve slabinách mi mravenčilo. Jako tenkrát u maturity, ale tohle nebyla tréma, tohle byl šok! Vodou si to tiše linuly dvě červené žabky!

No do prdele! Těch sto metrů, co jsem uběhl zpátky k jezu, bylo ve světovém rekordu. Vidět mě Usain Bolt, zahodil by tretry a šel makat do fabriky. Na břehu nikdo nebyl, jen pruty a židle. Šel jsem na beton, ohraničující jez a podíval se do vody. Tam jsem uviděl Michala, jak se plácá a nemůže se zachytit hrany jezu. Řval jsem na něj, ať mi podá ruku. Tak mi jí podal a já si teprve v tu chvíli uvědomil, že ho asi nevytáhnu. Břehy byly opravdu vysoké, tam by se nevyškrábal. Tak jsem se skrčil v kolenou a zabral. Na první pokus nic a málem jsem ho zase pustil. V řece bylo dost vody a silný proud, přece jen dost napršelo v poslední době. Tak druhý pokus. Taky nic. Do třetice všeho dobrého, řekl jsem si v duchu a zabral jsem, až se mi dělali mžitky před očima. Kolena, poznamenaná hraním fotbalu, praskala jak táborový oheň. Rval jsem ho z té vody a nakonec se povedlo.

Leželi jsme vedle sebe v trávě a těžce oddychovali. Ze spánku a z holeně tekla Majklovi krev. "Cos dělal ty blázne?" ptám se ho. "Ujeli mi nohy, vole," odpovídá. Rozhoduji, že jedeme ihned domů, ale Michal odmítá! Chce chytat. Co mu chybí na zkušenostech, nahrazuje nadšením. Zbyla mu trocha kukuřice, tak nahodil pruty, sedl si a čekal. Já mezitím vláčel u jezu a jedním okem sledoval, jak si kamarád vede. Měl jsem strach, aby neměl otřes mozku, přece jen si musel dát ránu do toho spánku. Asi po půl hodině, Michal mohutným zásekem, při kterém zlomil dvě větve nad hlavou, započal svůj první souboj s rybou. Hezky si to celé vychutnával a rybu zdolával pomalu. Byla to plotička. Malá. Neměla víc, jak patnáct centimetrů. Kamarád jí něžně vrátil do vody. Šel jsem k němu a povídám: "Gratuluji kamaráde! Jsi spokojený?" a třesu mu rukou. Měl pusu od ucha k uchu, byl nadšený, jako by právě zdolal metrákového sumce. Doufal jsem, že nezačne ještě brečet. Znovu navrhuji, aby jsme zvedli kotvy a jeli domů. Michal souhlasí.

Před domem na nás už čekala Michalova žena Oksana (původem z Ukrajiny). Společnými silami jsme Michala vyprostili ze sedadla a on se před ní postavil v celé své kráse. Špinavý, nohy černé, bez bot, roztržené triko, zablácené kraťasy. Zaschlá krev na spánku a krku. Oksanka koukala s otevřenou pusou na svého muže a krásným ukrajinským přízvukem se ptá: "Michal! Ty co dělal?" A Majkl vzal tu svojí hrdličku kolem ramen a řekl: "Miláčku, to ti byla taková nádhera! Pojďme domů, uděláme si kafe a já ti budu všechno vyprávět!". A tak si to mlaskal bosýma nohama ku domovu, pod křídlem svojí lásku.