Jižanské slunce se opíralo do asfaltových silnic, plazících se jako hadi k hlavnímu městu Montgomery, stát Alabama. Na jedné z cest se kodrcal stařičký autobus, vezoucí baseballový tým Allentonských jestřábů.
Léto 1946, nedaleko Montgomery, Alabama, USA?
Autobus dofuněl k benzínové pumpě, asi dvacet kilometrů před Montgomery. Hráči baseballového týmu přestávku vítali. V nesnesitelném vedru se cesta nepříjemně vlekla. U stánku si koupili vychlazené limonády a poschovávali se do stínů. Poslední z autobusu vyšel Sam Marten. Pro limonádu si nešel, asi by jí stejně nedostal. Na rozdíl od svých spoluhráčů svoji tvář nastavil slunci a se zavřenými oči se nechal hladit paprsky. Jeho černá kůže snese hodně, stejně jako srdce, které si na krutý život zvyklo.
V době, ve které se příběh odehrává, nebylo běžné, aby černí muži hráli baseball s bělochy v jednom týmu, natož soutěži. Pro hráče tmavé pleti byla v roce 1880 založena tzv.: Negro League. Jenže, v roce 1943 se trenérem Alletonských jestřábů stal Mike Miller, a ten si, navzdory reakcím okolí, vzal pod svá křídla tehdy šestnácti letého Sama. Mike Miller, po návratu z první světové války, neměl předsudky vůči černochům. V krví nasáklé Evropě poznal, že barva kůže člověka nedělá. A hlavně miloval baseball, a podle Mika, baseball miloval Sama. Navíc, Allenton nehrál zrovna vysokou soutěž, takže se těch pár zápasů po okolí s černochem v sestavě dalo snést. Jenže, s tím černochem v sestavě, se Allenton prokousal až do národního finále v Montgomery, a to už asi problém bude. Mike Miller si to uvědomoval moc dobře, ale neustoupí. A že neustoupí byl přesvědčený i ve chvíli, kdy se k benzínové pumpě blížilo auto Phila Thompsona, majitele Allentonských jestřábů.
Phil Thompson svých 105 kilo zvedal těžko od volantu. Chlap jako hora, ale na duši jizva a v obličeji smutná památka na své dva syny padlé v Normandii. Šel rovnou k Mikovi. Znali se od školy, byli dobří přátelé.
"Fakt hnusný vedro, co říkáš Miku?" Phil si při těchto slovech sundal klobouk a z čela utíral pot.
"Není to příjemný," řekl Mike. "Ty ale nejedeš přes půl státu, aby jsi se bavil o počasí, nebo se pletu?" Phil si nasadil klobouk zpátky na hlavu a podíval se Mikovi do očí.
"Miku, tohle není žádnej zkurvenej zapadákov! Lidi v Montgomery budou fakt nasran..."
"Ten kluk hrát bude!" přerušil ho Mike. "Já jsem trenér. Já zodpovídám za hráče na hřišti. Já vybírám sestavu a jestli se to někomu líbit nebude, může to říct přímo mě. Obhájím si své kroky. Ten kluk se učil hrát baseball od pána boha a já ho chci vidět na hřišti!"
"Tady ale nejde vůbec o baseball, Miku!"
"Tady jde víc než o baseball."
Phil si promnul spánky, věděl, že s Mikem nehne. Mohl by mu, jako majitel, rozkázat. Mohl by ho odvolat a zápas sám odkoučovat, ale tohle Phil neudělá. "Miku, kopeš si hrob. Ale víš co je nejhorší? Že ho kopeš i tomu klukovi." Phil se otočil a vracel se k autu. Pojede do Montgomery napřed. Ještě se naposled podíval na Mika a řekl: "Víš, že stojím při tobě."
"Vím, kamaráde."
"Ale nenávidím tě!"
Mike se zasmál. "Hej, Phile? Taky tě nenávidím!"
Sam, opřený o druhou stěnu autobusu celý rozhovor slyšel a přemýšlel. Kopeš mu hrob. Blbost. Jak to říkal Samův táta svojí ženě, když nevěděl, že je Sam slyší? Narodit se v téhle zemi s touhle kůží je sebevražda? Jo, tak nějak to prohlásil. To bylo dva roky předtím, než byl tatínek ubit neznámými, bílými kápěmi maskovanými pachateli. Sam měl vykopaný hrob, už když se narodil.
Trenér zavelel k nástupu a odjezdu. Konec přestávky, čas letí. Sam nastoupil jako poslední. Šel až na úplně zadní sedačky autobusu. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné. Vždycky bylo prázdné. Motor zachrčel a jelo se dál.
Výprava v pořádku dorazila na stadion v Montgomery. Hráči se v šatně převlékali do dresů. Sam se jako vždy s ustrojením loudal. Nikdy se mu nechtělo udělat ten první krok z útrob stadionu na hřiště. Pokaždé se to opakovalo. Vyjde na hřiště a tribuny ztichnou. Pak zašumí, a pak už je nejmilejší slovní spojení "zasranej negr". A tady to lepší nebude, spíš naopak. Očekává se vysoká návštěva. Na místní poměry dost vysoká. Zůstal v šatně poslední, společně s kapitánem týmu Johnem Evansem a trenérem Mikem. Kapitán si už pouze zavazoval tkaničky, když trenér Mike promluvil k Samovi. "Víš, že tě tady nic dobrého nečeká, ale s tím jsme do toho šli, Same. Jen mi musíš slíbit jednu věc. Ať už z tribun uslyšíš cokoliv, ať se stane cokoliv, nastav druhou tvář. Oni na tebe můžou, co se jim zlíbí, ale jakmile se neudržíš, nevyhraješ. Musíš to překousnout. Prosím." Sam nebyl zvyklí mluvit, jen tiše přikývnul na souhlas a pomalu se zvedal k odchodu na hřiště.
Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jeden. A pak první krok do arény. Ticho. Šum. No Doprdele!! Zavolejte do Zoo! Utekla jim opice! A z druhé strany: Negře, tady nejsi na poli s bavlnou! Co jste to sem přivezli? Kde máš pána, ty sráči.
Pak ještě Sam musí projít kolem hráčů soupeře, a ti jsou kolikrát ještě horší než diváci. Sam vždy myslí na Rachel, jeho přítelkyni a budoucí ženu. Vybavuje si její tvář, když ji poprvé spatřil. Vybavuje si její rty, když jí poprvé políbil. Vybavuje si její dech, když se s ní poprvé miloval. Miluje jí a ona miluje jeho, a to je nejdůležitější.
Sam se ani nerozcvičuje. Nikdy do zápasu nenastupuje na začátku hry. Trenér Mike ho šetří, než energie diváků klesne. Zápas začal. V páté směně byl stav nerozhodný 3:3. Sam se pomalu, ale jistě začal připravovat, že ho trenér každou chvílí pošle na pálku. Ale Mike Miller se zatím k ničemu neschyloval. V sedmé směně byl stav 4:4. Sam přemýšlel, a v duchu si přál, aby ho trenér do zápasu nepustil. Osmá směna, stav stále nerozhodný 4:4. Poslední, devátá směna. Soupeři na pálce byli vyautováni a nepřidali žádný bod. Na pálku nastoupil Samův tým. První pálkař byl vyautován, nepřidal bod. Druhý pálkař taktéž. Jako třetí se k pálce chystal Brian Kelly. Zasahuje trenér Mike. Kelly si sedá znechuceně na lavičku a prst trenéra ukazuje na Sama. Sam se zvedá a vychází z pod stříšky nad střídačkou. Diváci se bouří. Hřiště zaplavují odpadky. Někteří hosté si dokonce obstarali banány a baví se hrou, kdo strefí negra. Na tribuně sedí Phil Thompson, čelo zpocené a v duchu se modlí. Ukaž jim to chlapče. Ještě než Sam stačí dojít k odpališti, chytne ho za rameno něčí ruka. Otočí ho směrem k tribuně a obejme kolem ramen. Je to ruka kapitána Johna Evanse. Lidé na tribunách na Evanse křičí, co to s tím negrem dělá, jestli spolu taky doma nepíchají. Kapitán, pořád drží Sama kolem ramen a povídá mu: "Je to běh na dlouhou trať kamaráde, ale jednou jsi na startu, tak běž a nezastavuj před cílem. Neděláš to jen pro sebe. Děláš to i pro ty, co přijdou po tobě. Jsem rád, že jsi můj spoluhráč."
Sam se postavil na základní metu. Zaujal postavení a čekal na nadhoz. První míč mu proletěl kolem těla a Sam se ani nepohnul, stál jako přikovaný. Druhý míč letěl pomaleji, ale Sam nedal najevo jedinou známku toho, že by chtěl míč odpálit. Diváci začali pokřikovat, že by možná negrovi pomohlo pár ran bičem a chechtali se tomuto vtípku i ve chvíli, kdy nadhazovač vypustil třetí projektil.
Čas se totálně zpomalil. Míček letěl k Samovi celou věčnost. Sam viděl, jak se míč za letu otáčí. Rozeznával švy na povrchu. V té kůži na vnějšku se jako na filmovém plátně začali promítat Samovi vzpomínky. Staré jízdní kolo a otec, který drží malého chlapce a učí jej jezdit. Maminka a její utrápená, uslzená tvář na pohřbu otce. Bílá kápě. Maminka na nemocničním lůžku s rakovinou žaludku. Pohřeb matky. Šikana. Bíla Kápě. Opice. Bílá kápě. Rachel. Bílá kápě.
Sam napnul všechny svaly v těle. Švihnul pálkou. Při tom, aniž by to chtěl, zařval jako lev. Trefil míček tak, že vyletěl pryč ze hřiště, čímž Sam zaznamenal homerun. Mohl tedy oběhnout všechny mety, aniž by ho soupeř měl možnost vyautovat a zařídil tak rozhodující a vítězný bod svého týmu. Diváci na hřiště házeli vše, co měli po ruce. Řvali z plných plic ty nejhorší nadávky, které je v tu chvíli napadli. Někteří Samovi spoluhráči slavili vítězství a dokonce poplácali Sama po ramenou. Několik spoluhráčů však neslavilo, bylo jim trapné vítězství, které jim zařídil negr. Zvlášť těžce nesl vítězství Brian Kelly, místo kterého šel na pálku Sam.
Allentonští jestřábi se dostali k tunelu, jenž vedl ze stadionu k šatnám. Tam však čekal muž, jenž vykročil směrem k Samovi. Od pohledu nepříjemný člověk, s jednou rukou za zády. Postavil se přímo před Sama a pomalu začal posouvat schovanou ruku před sebe. Sam myslel na nejhorší. Představoval si pistoli, ale klidně to mohl být i nůž. Muž však před sebou najednou držel kus tvrdého papíru. Vizitka. Tím mužem byl Rony "Big Boss" Foster. Konečně se nechal zlákat Mikem Millerem a přijel se podívat na ten "černej zázrak". Představil se Samovi a povídá: "V New Yorku by ti bylo líp chlapče. Přemýšlej o tom." Podal Samovi vizitku, na které byl dobře známý znak týmu Brooklyn Dodgers.
Nebylo o čem přemýšlet.
Good bye sweet home Alabama.
Poznámka autora: K napsání této povídky jsem se nechal inspirovat skutečným příběhem prvního černošského baseballisty, v nejvyšší americké soutěži, Major League Baseball (MLB), Jackieho Robinsona (31. 1. 1919 - 24. 10. 1972). Číslo 42, jež Robinson nosil na dresu, je z MLB na památku vyřazeno a nikdo jiný jej nesmí oblékat. Robinsonův příběh je i zfilmovaný. Název filmu: 42.
