Muzeum jazzu (povídka, která snad pobaví a neurazí)

Ráno jezdím do práce poslepu, spíš podle paměti, protože ještě tak napůl spím. V pátek mne však probrala informace z rádia, že nedaleko Plzně se v sobotu otevře muzeum jazzu.

Zaradoval jsem se, jelikož mi přítelkyně neustále vyčítá, že jí nikam nevezmu, a že furt sedíme doma, ale sobotním výletem do tohoto muzea bych si mohl udělat velké plus, zvlášť, když přítelkyně je fanynkou jazzu. Celý pátek jsem byl v práci natěšený, až jí můj plán sdělím. Telefonem jsem jí informovat nechtěl, to bych si neužil její nadšený výraz. A byla skutečně ráda, když jsem dorazil domů a vše jí řekl. Celé tři hodiny se prohrabovala šatníkem, hledaje to nejlepší oblečení, aby mne následně obeznámila s již tak dobře známým faktem, že nemá co na sebe. Na mé námitky, že má oblečeního spousty, řekla, že nemá žádné nové oblečení. Ještě jsem si dovolil utrousit poznámku, že dva měsíce staré oblečení nepovažuji za zastaralé, ale to už jsme jeli nakupovat. Další tři hodiny života jsem zmuchlal a zahodil do košíku před hypermarketem, ale nakonec přítelkyně nakoupila a my byli připraveni k sobotnímu výletu.

Druhý den jsme vstávali už před sedmou, takže do třicet kilometrů vzdáleného městečka jsem jel opět poslepu. Tak nějak jsem si již na toto řízení zvyknul. Většinou, když jde do tuhého, troubí na mne okolní řidiči. Dorazili jsme na místo. Muzeum bylo ve starém a velikém klášteře. Před touto budovou se již nacházelo pár lidí, což jak jsme usoudili, budou také nedočkaví nadšenci. Vystoupili jsme z auta a šli k ostatním. Bylo nás pět. To tedy není moc, napadlo mne. Mladý muž, asi tak dvacetiletý, ke mne napřáhl pravici a já mu jí stiskl. "Dobrý den," řekl. "Jmenuji se Kryštof Karel Kandelábr. Přátelé mi říkají Ká Ká Ká, tedy kdybych nějaké měl," uchechtl se a z nosu mu vyletěla odporná nudle, která pokryla jeho uhrovatou tvář. Omluvil se a otočil se k nám zády a otíral si obličej kapesníkem. To už se k nám blížila zbylá dvojce návštěvníků. Pán, kolem šedesáti let, mi také podal ruku a představil se jako Herr Najs.

"Toto je má choť," představil nám i svou paní. "Baronka Katharina Hildegarda Margarita von Bad Munster am Stein - Ebernburg." Baronka mi podala ruku v bílé rukavičce a já jí políbil. Paní měla na sobě čelenku s ptačím peřím. Vlasy načesané do drdolu. Kolem krku měla nějaké mrtvé zvíře, asi lišku. Krásné šaty až na zem a v ruce takovou tu divnou cigaretu v dlouhém držátku, takže cigareta měřila alespoň půl metru. On měl na hlavě klobouk, v pravém oku nasazený monokl, v ústech doutník. Oblečen byl v saku a v ruce třímal dřevěnou hůl s kovovým držadlem. Paní se nás zeptala, jestli se také tak těšíme, a že prý někde slyšela, že zdejší muzeum je jediné svého druhu v celé Evropě, což jsem si tak úplně nemyslel, ale nakonec se ukázalo, že měla nejspíše pravdu.

V tom se dveře kláštera otevřely a v nich stanula mladá a velice sympatická slečna. Uvítala nás a představila se nám jako naše průvodkyně a hned nás vedla dovnitř. Zeptal jsem se, jestli ještě nepočkáme, že je nás teprve pět, ale ona řekla, že pět lidí je tak akorát. Tak jsme vešli a ihned na nás zapůsobil interiér kláštera. Dlouhá chodba s vysokým a krásně zdobeným stropem se táhla až k mohutnému schodišti. Po celé délce chodby byla u obou zdí namontována umyvadla. Bylo jich nepočítaně, až jsem si říkal, jaký to má asi smysl. Pak jsem si všimnul, že u každého umyvadla je i nějaká cedulka s letopočtem a nějakým popisem. To už se před nás naše průvodkyně postavila a radostně zvolala: "Vítejte v muzeu dřezu!". Všichni, až na mne a moji přítelkyni, začali tleskat.

Odvážil jsem se na svojí drahou polovičku podívat. Když už se zdálo, že uvěřila svým uším, pohled mi opětovala. Z jejího výrazu jsem vyčetl, že mne do budoucna nic dobrého nečeká. Začal jsem panikařit. Přemýšlel jsem, jestli se máme omluvit a potichu se vytratit a jet rychle domů, nebo jestli to máme snad nějak přetrpět... Nakonec za nás rozhodl Kandelábr, který začal poskakovat a ukazovat na nějaký dřez a přitom křičel: "To snad není možný! To je neuvěřitelné!" přitom mi vrazil do ruky jeho fotoaparát a prosil mne, ať ho vyfotím. Zeptal jsem se ho, co je na tom dřezu tak zajímavého a on na mne koukal s otevřenou pusou a vyvalenými oči. "Copak vy to nepoznáváte? To je přeci versailleský dřez z doby kralování Ludvíka šestnáctého! To je skutečný unikát! Prosím, vyfoťte mě tady takhle." Pak se tam začal různě stavět a já musel udělat asi deset fotek, než byl spokojen.

Muzeum bylo uspořádáno tak, že jsme procházeli postupně historickým vývojem dřezů a paní průvodkyně nám ke každému něco řekla. Začali jsme u úplně jednoduchých, dřevěných nádob, které se používaly v ranném středověku nebo na chudém venkově.  Postupně se výrobní materiál zdokonaloval a škopky byly okrasnější a honosnější. Baronka se svým druhem neustále vzdychali a koukali do nějakého atlasu, který si s sebou přinesli. Zastavili jsme se u jednoho takového zdobeného, ale jinak, alespoň pro mě, ničím zajímavého dřezu a Kandelábr hnedka začal: "To je dřez z první poloviny devatenáctého století o rozměru čtyřicet krát čtyřicet centimetrů, hloubka třicet centimetrů. Hojně využívaný vyšší vrstvou zejména v Německu a Švýcarsku, částečně v severní Itálii." Na to mu slečna průvodkyně řekla, že to bylo přesné, a že je vidět, jaký je Ká Ká Ká odborník. Jenže, Kryštof Karel Kandelábr se skromně zadíval do země a řekl, že se mu nikdy nepodařilo zjistit, kam na tomto dřezu odkládala hospodyňka žínku. Slečna průvodkyně se začervenala, naklonila se k uhrovitému mladíkovi a pošeptala mu, kam se odkládala zmíněná žínka. Kandelábrovi vyrazil na čele pot, podíval se na průvodkyni a omdlel.

Já a Herr Najs jsme podepírali Káčka, který ještě úplně nepřišel k sobě a vedli ho do sálu, kde pro nás bylo připraveno pohoštění. Krásný a dlouhý stůl byl zakryt spoustou různých pochutin, které jsme si mohi brát dle libosti. Zasedli jsme ke stolu a dali se do hodování. Káčko, posilněn jídlem, se vzpamatoval a začal si všímat naší sličné průvodkyně. "Snad se nebudete zlobit," říkal jí, "když jemně řezané rysy vaší tváře přirovnám k půvabným tvarům Škopku Fantasy Deluxe 1914." Slečna průvodkyně se zarděla a řekla: "I vy lichotníku." Baronka se usmála a přiklonila se ke svému muži. "Koho mi to jen připomíná?" zeptala se ho. Herr Najs ji objal a řekl: "Ach, to byly časy."

"Všimla jsem si, drahá, že máte krásně jemnou pokožku na rukou. Vy snad při mytí nádobí používáte gumové rukavice?" zeptala se baronka mé přítelkyně a sledovala její ruku, která se pohybovala i s vidličkou k jejím ústům. "No, víte," začala opatrně moje přítelkyně, "my máme doma myčku," řekla skoro omluvně. Na tuto informaci reagoval Kandelábr další ztrátou vědomí. Pan Najs upustil příbor a z jeho otevřených úst vypadlo na stůl napůl rozžvýkané hovězí. Baronka si zakryla ústa a třeštila oči. "Vy máte myčku?" ptala se šokovaně. Snažil jsem se zachránit situaci, tak jsem řekl, že zkoušíme různé způsoby mytí nádobí, a že zrovna minulý týden jsme zkoušeli obyčejný lavor. "Už dost! Dost proboha!" křičela baronka a plakala. "Vy zrůdo!" nezapomenula dodat.

Naštestí si vzala slovo slečna průvodkyně a oznámila, že na závěr naší prohlídky, k poslechu a tanci, zahraje oblíbená dřezová kapela "Necky" v čele s Václavem Neckářem. Zpozoroval jsem, že jejich píseň je převzatá, má však vlastní text. Refrén zněl asi takto:

"Máš svůj dřez a ten se napouští,

to dávno znám, já prožil to sám.

Máš svůj dřez a ten se napouští,

až bude úplně, tak přidej tam jar..."

Po tomto vystoupení jsme se konečně odebrali k odchodu. Ve vstupních dveřích do kláštera jsme se loučili se slečnou průvodkyní a slibovali jí, že se brzy určitě vrátíme. Kandelábr byl celý nervozní a těkal pohledem ze strany na stranu. Vrátil se ještě k průvodkyni a řekl: "Víte, já jsem to s tou žínkou asi úplně nepochopil. Možná, kdybych to mohl vidět názorně... Víte..." začal koktat. Slečna průvodkyně se usmála a řekla: "Tak pojďte, máme spoustu času." Dveře se zavřely a z druhé strany bylo slyšet jejich zamykání. "Tak vidíš," povídám přítelkyni, "Káčko si ještě nakonec vrzne!"

"Na rozdíl od tebe," odpověděla přítelkyně a nakvašeně si sedla do auta na místo spolujezdce. Ruce měla zkřížené na prsou, což je jasné znamení, že dnes ulehnu do postele s knihou. Cestou domů jsem jí několikrát vysvětloval, že jsem se asi přeslechl, když z rádia běžela zpráva o otevření muzea jazzu, ale ona to nepovažovala za omluvitelné. Snad jí zvedne náladu, až jí řeknu, že jsem na příští víkend naplánoval prohlídku Náchoda!