Mám rád pořádnou ránu do koulí

Vždy popadnu kus dřeva, nejlépe obouručně, a praštím s ním do koule. Čím větší rána, tím větší potěšení. Přítelkyně na to vždycky nevěřícně kouká, ale nakonec stejně vždycky zatleská, protože kdo umí, ten umí.

Jo, neznám lepší večer, než ten, kdy s doutníkem v ústech obcházím kulečníkový stůl, nad kterým visí ponuré světlo, a přes závoj tabákového dýmu promýšlím svůj další šťouch. V ruce sklenku whisky, bez ledu, protože nejsem magor a vím, že whisky chutná nejlépe při pokojové teplotě a led do ní vkládaný je častou chybou amerických filmů. Jemný doušek, silné zachrchlání, protože jsem zvyklý na pivo, a pak PRÁSK! Úplně vedle! Ale na tom vůbec nesejde, za prvé je to jen zábava a za druhé přítelkyně stejně spíš zlomí tágo, než by trefila kouli do díry, takže se ke stolu opět v rychlosti vracím.

Dnes se již mohu považovat za zkušeného plejera. Začátky byly těžké, to nepopírám, ale dnes jsou již zapomenuty doby, kdy jsme kvapem opouštěli saloon, aby si obsluha včas nevšimla roztrženého či poblitého plátna. Ani ta zlomená tága již nejsou zvykem, ale to spíše proto, že jsem se v tom naučil chodit. Totiž, přítelkyně to tágo většinou zlomila o mě, ale dnes již vím, jak těžce snáší prohru, takže se krotím a odpouštím si své vítězné tance, které jsem odkoukal od afrických fotbalistů.  

Kulečník je strašně chytlavá záležitost. Když se šťouch povede a koule o sebe tak nějak správně břinknou, a pak takové to krásné mlasknutí, když koule zapadne do díry, to je zkrátka euforie. Takhle, ve finále jde vlastně o hovno, ale ten čas při popíjení destilátů to celkem zpříjemní.

Je pravda, že kulečníkem se zabýváme především v zimním období. V létě o sebe mlátíme jinými koulemi, a to sice petangovými. A to je také fajn! Jednou jsme takhle vyrazili u rodičů na chatě si zaházet. Jako hřiště jsme zvolili měkký trávníček v blízkosti rybníčku na návsi. Což byla chyba. Celá hra se nesla v klidném duchu a mezi hody jsme zakusovali kvalitního sýru a popíjeli vína. Naše těla byla osvěžena příjemným letním slunkem. Vše probíhalo podle představ, ale jen do chvíle, než jsem dosáhl zaslouženého vítězství. Přítelkyně opět neunesla prohru, a když nepomohly ani protesty u rozhodčího, který u hry nebyl přítomen, naházela ze vzteku koule do rybníka.

"Je divoká, to se mi líbí," řekl mi otec, když jsem mu se svěšenou hlavou hlásil ztrátu petangových koulí. No, jednoduše jsem tu mojí nabonzoval, co taky jiného, že?

Jo, to ona divoká je, to bych klidně mohl napsat román. My jsme tak trošku oheň a voda, ale to si nechám na jinou povídku. Každopádně, co chci říct, neseďte doma, čapněte koule, pokud nemáte, tak vezměte třeba sousedovy a běžte s nimi ven. A pořádně s nimi mlaťte o sebe, fakt to stojí za to!