Vnitřní hodiny

Ten den,  kdy jsme ve skautské klubovně hráli poprvé hru, při které jsme měli bez hodinek určit pětiminutový usek, jsem byl tak přesný, že mně vedoucí, bratr Bob podezříval z podvodu. Vzal nám tenkrát hodinky, takže můj úspěch byl zasloužený. Když se ptal jak jsem to dokázal, zaměřil moji pozornost na fenomén času.

Školní docházka vyžadovala  nutnost vstávání. Tehdy jsem to zajišťoval mechanickým budíkem s odporným  zvoněním, které jsem nesnášel. Vypracoval jsem si tak instinkt, probudit se těsně před zvoněním. Budík jsem zaklapl, přenastavil o dalších pět minut a ještě dalších pět, abych se dozvěděl jak dopadne můj sen, nebo aby se mi zdál ještě další. Byla to zřejmě příčina úspěchu v té hře, kde Bob stanovil náhodou stejný časový úsek.

Ranní potřeba spánku byla enormní, stejně jako u většiny mladých a vydržela mi tak do pětatřiceti let. Dodnes si vybavují, jak jsem přišel pozdě, kolem půl jedenácté na přednášku z fyziologie, začínající v deset hodin ráno. Slova "zaspal jsem" vyvolala smích spolužáků. Tolerantní pan doktor Kvapilík řekl jen, " To vám závidím, to se mně už nepodaří..."  Moc jsem to tenkrát nechápal, vždyť ten ranní spánek je tak sladký, že bych si ho nikdy nenechal vzít a když to bylo jen trochu možné, tak jsem si ho dopřál měrou vrchovatou.

Tyhle vzpomínky, trochu vybledlé se mi vybavily, když jsem se po mnoha letech, kdy už potřeba ranního spánku nebyla tak naléhavá, chodil na sedmou do úřadu a někdy v tomto období jsem přestal potřebovat budík. Zprvu jsem si ho nastavoval pro jistotu o čtvrt hodiny později než jsem vstával a pak už jsem ho využíval jen, když jsem vstával brzy na nějakou služební cestu. Nakonec jsem jeho primární funkci vyřadil úplně. Zkazili mi spaní, říkával jsem.

Připadal jsem si pak skoro jako magor, který celou noc počítá. Konsternoval mně první ranní pohled na hodiny, v okamžiku, kdy se vteřinová ručička dotkla dvanáctky přesně v šest ráno. Nedalo mi to a pátral jsem po tom, jak je něco takového možné. Přečetl jsem od té doby řadu článků o vnitřních biologických rytmech živých organismů, o výzkumnících co strávili mnoho dní v jeskyních, aby zjistili, jak je vnímání času závislé na denním světle atd., atd.

Do skládačky o čase se mi vybavila zkušenost z podstaty  digitálních hodin, založených na kmitání krystalu. Jeho vibrace jsou zaznamenány dělícím elektronickým obvodem. Takto jsou kmity krystalů děleny na polovinu a zase na polovinu tak dlouho, až se počet kmitů přibližuje časovému úseku jedné vteřiny a ta je pak v hodinách základní jednotkou pro znázornění minut a hodin. Starší hodiny dokonce měly dostupný regulační šroubek, umožňující seřízení. 

Počet kmitů nepokoje z mechanických hodinek se tak ve chvění krystalu zmnohonásobil a zpřesnil měření času. Atomové hodiny pak využívají nepoměrně většího počtu kmitů při vibraci atomů plynu a přesahují přesnost kosmických cyklů (1sekunda je 1/86 400 středního slunečného dne), ze kterých bylo počítání času původně odvozeno. Do jedné sekundy se podle definice  vejde 9 192 631 770  kmitů atomu cesia s chybou 1s za 300 let.

Vrátím se teď do doby středoškolských studií, kdy jsem byl v hodině tělocviku donucen běžet trasu přesahující můj tehdejší sportovní limit 100 metrů. Obíhali jsme už po třetí škvárové hřiště nad školou, kolem občerstvovací stanice v podobě našeho tělocvikáře, pana  Kubce, nabízející pouze pokyny typu "přidej, přidej, ještě máš čtyři kola.". Zátěž ve mně vyvolala fyziologický jev, který jsem od té doby zažil už jen jednou. Vyčerpaný organismus začal z nedostatku energie produkovat optickou iluzi v podobě dvou větrníků a třetího nad nimi, někde půl metru před očima. Spíše než otáčení, produkovaly ta kola, kromě barevných efektů, jakési vrnění o frekvenci, jakou mávají křídla čmeláků.

A mám to. Viděl jsem vnitřní frekvenci elektrických obvodů biologického stroje člověka, sice za cenu vysílení a vyčerpání, ale stálo to za to. Propojily se mi zkušenosti s konstrukcí hodin a tenhle zážitek přinesl výsledné poznání. Ano, jsem magor. Opravdu dělím kmity a ten čas počítám.