Bohatý nemůže být každý

prohlásil jednou můj známý při společném venčení jeho malamuta. Tahle věta mi uvízla v paměti. Neuměl jsem k tomu tenkrát zaujmout stanovisko, bylo pár let po roce 1989 a stáli jsme na startovní čáře světa, který nabízel nekonečné možnosti.

Dnes, když procházím zapomenutými místy, dříve zdevastovanými nevýkonností socialistické ekonomiky, zdá se, že všechno odpovídá mému tehdejšímu přesvědčení, že země bude díky uvolnění ekonomiky bohatnout. Nové fasády rodinných domů, plné obchody a silnice plné moderních automobilů tomu nasvědčují. 

Socialistické výdobytky, které dobíhaly ještě celé desetiletí, dovolily málokomu pocítit bezmoc chudoby. Vznikla jakási sociální síť, do níž jako první spadli nepřizpůsobiví a senioři (zase ten newspeak). Málokdo si připouštěl, že jistoty, garantované ubohou a svobody prostou diktaturou, jmenovitě dopravní obslužnost, plná zaměstnanost, bezplatné zdravotnictví a školství pomalu erodují a už jen čekají na smrtelnou ránu. 

Aby mohly být jistoty socialismu zlikvidovány, musel stát nejdřív pořádně zchudnout. Pouštělo se mu žilou ze všech stran. Nejprve se rozpouštělo sádlo majetku a vařilo v polévce kupónové privatizace a čerpalo se ze zdánlivě bezedných fondů. Zdroje energie, vody a surovin vyprodány do cizích rukou, skrze legendu o státu, jako špatném hospodáři. Tunelování, odklánění. A všichni jsme při tom mejdanu asistovali, souhlasili, aplaudovali, ale jen někteří při tom mlaskali. 

Do toho přišly další negativní jevy, o kterých jsme v rybníku řízené ekonomiky neměli ani ponětí. Dopady globalizace ekonomiky, tj. zranitelnost finančních trhů, stěhování výroby za levnou pracovní silou, arogance a moc bankovního sektoru. V politice jsme zírali, jak lze adorovanou demokracii zneužívat kradením a lhaním, propojit ji s kapitálem soustředěným v rukou manipulátorů a předstírat v politice volnou soutěž. 

Jestliže kapitalismus potřebuje pro své fungování nezkaženou a morální společnost, pak snad v Česku ani neměl vzniknout. Deziluzi z naší varianty vývoje vystihuje věta odkudsi ze zdejších diskusí: "Komunisté nám lhali o socialismu, ale nelhali o kapitalismu. Tady těch chtivých a vychytralých co dovedli využít renezance kapitalismu za jakoukoliv cenu, vyrostly celé šiky.

Bohatý nemůže být každý. Přijmeme li tento fakt, staneme se obětí systému, který počítá a chudobou a dokonce ji potřebuje. Přitom jediná zbraň, kterou nás ovládá, jsou peníze a jejich právní ukotvení. Jeho vojáky se stáváme ve chvíli, kdy podlehneme sobectví.

V srdci každého z nás je dělící čára, která určuje, jestli jsme ochotni rozdělit se o to málo, co nám dovoluje přežívat nebo nám ze strachu z chudoby zamezí rozpustit své bohatství a myslet na druhé. Systém si vás kupuje na všech úrovních. Smutný pohled na chudého a zaměstnaného člověka, který doufá, že jednou bude na druhém břehu. Kdyby na to měl povahu, už by tam byl.

Dělali jsme si naději, že nám velké strany ODS nebo ČSSD zajistí, když ne bohatství, tak alespoň prostor pro bezproblémový, klidný život na práci. Jedna strana kapitál adoruje a druhá maskuje stejné cíle. Ne nadarmo byla sociální demokracie komunisty odhalena již kdysi, jako odpadlá od zájmů prostých voličů. Má stejné cíle, jako pravicové strany. Nahrabat pro své aktivisty co nejvíc ze společného. 

Demokratické strany jsou seskupení, přitahující osoby, které přijaly model světa, jehož hodnotový žebříček garantuje nekonečnou akumulaci moci, kapitálu a výhod na úkor zbytku společnosti. Motivace a otrlost lidí, vstupujících do komunistické strany v poslední fázi socialismu byla stejná, jako dnes, kdy se takoví lidé propůjčí k vykrádání státních prostředků pro sebe nebo ty, kteří zmnožují peníze, aniž by vytvářeli hodnoty a odmítají se o ně rozdělit se společností. 

Budu li mít někdy víc peněz, bude to jen za práci a ta nepřináší miliardy. Nemám obchodního ducha. Princip obchodu často láká ke zneužití, poctivost je ztrátová a soucit překážkou. Moje ukotvení je na straně těch, kteří neumí vydělat peníze za jakoukoliv cenu. Třeba za cenu ztráty svědomí. 

V každém z nás je podíl dobra i zla podobný. Nastavení současného světa přeje sobectví. Je na nás, co převáží. Lidé díky inteligenci překročili své ukotvení v přírodě. Ve společenských vztazích postupně vybudovali model podobně nemilosrdného světa, jakým je příroda sama. Že by to bylo správné a jediné možné?

Platí, že čím více inteligence, tím méně svědomí. Rozum stojí v protikladu k instinktům. Nejcennější z instinktů, je soucítění s ostatními zástupci svého druhu, rozšířené na všechno živé a neživé na celé planetě. Tento instinkt je jediné, co nás může zachránit před naší vychytralostí, ale zároveň nás odlišit od zvířat. 

Je to sci-fi, vymyslet a prosadit takový běh světa, který by bez ovlivňování člověkem udržoval lidskou aktivitu v mezích, kde by se vyplatilo nebýt chamtivý, a udržel činorodost zaměřenou na společnost?  Kohokoliv se zeptám, chtěl by bezpečný svět bez válek a přitom se dobrovolně podřizuje světu, který tyhle tužby maří. Přitom se to může stát realitou dřív, než si myslíme. Stačí chtít pojmenovat zlo a dohodnout se.