Vyspíš se s každou kamarádkou, nesnáším Tě za to!

Krásný slunečný srpnový den, někdy začátkem 2007. Žádné starosti, až na to stěhování. Naše první opravdové společné bydlení. Luxusní byt v podkroví rekonstruovaného starého domu přímo v centru města. Zdálo se, že žádný problém nás nemůže odradit. “Kolaudace“, pozvání přátelé, kolegové – všichni z mé strany, ona nikoho nepozvala. Už v té chvíli byly vidět první drobné rozdíly, hlavně v našem životním postoji.

V současné době pozoruji, že je velmi oblíbené bydlet sám. Třeba v pronájmu. Je to sice trošku dražší, ale kdo by si za ten komfort nepřiplatil? Nese to s sebou řadu výhod. Bydlíte-li ale s někým, je třeba ho dobře znát, aby vás nepřekvapil. Jak ale někoho dostatečně poznat, když s ním nežijete? Pravda, leccos lze bystrým okem vypozorovat, odhadnout, ale bydlení je bydlení…
Tenkrát jsme do toho skočili po hlavě, bez rozmyslu  a bylo to krásné – možná proto to trvalo tak krátce. Po pár měsících jsem si začal všímat, že jeden druhému lžeme, což byl pouze jakýsi útěk od problémů, které se postupně objevovaly. Naše společné bydlení nakonec skončilo – oficiálně – z finančních důvodů. I když se jednalo o pronájem, náklady s ním spojené a vynechání příjmů partnerky ukázaly, že bez přípravy, plánování (jak to všechno zaplatit) to prostě nepůjde.

Po rozchodu jsem se vydal svou cestou, byl jsem hodně v práci, poté jsem si našel brigádu. Pak druhou. Pak jsem zjistil, že brigády mi nepomůžou a začal jsem šetřit a hledět více dopředu, ve snaze předvídat možné blížící se problémy…
Začal jsem se zajímat o českou historii, včetně historie českých politických stran; o historii i současnost výroby “českých“ vozidel… Po rozchodu jsem se najednou začal setkávat s přáteli, které jsem za tu dobu dost zanedbal, ale snaha napravit to tu byla a rozhodně bylo i o čem hovořit, což ve mně vzbudilo další touho po poznávání. Pomáhal jsem s přípravou učebních podkladů pro doučování dětí, sám jsem měl pocit, že než přečtu vše, co bych chtěl, budu v penzi, ale o to intenzivněji jsem přečtení informace vstřebával a odpoledne na šachovém posezení nebo po tenisovém zápasu o nich diskutoval. V tu chvíli se okruh přátel, se kterými jsem se aktivně stýkal rozšířil a po chvíli jsem začal mít pocit, že opravdu žiju. Pocit, že mě někdo poslouchá a naopak já poslouchám jeho reakci, jsem do té doby neznal.

V této euforii jsem se začal stýkat s ní – moji bývalo spolubydlící, která ale, jak jsem záhy zjistil, žádný posun neučinila. Ani krůček. Slyšel jsem pouze, jak moc mě miluje. Chtěl jsem jí ale ukázat, co všechno jsem se za poslední dobu dozvěděl; seznámit ji s novými přáteli, s lidmi, kteří by ji mohli obohatit… Ne. Nic z toho nechtěla. Tupé sledování filmů, seriálů bez nějakého přemýšlení člověka ani nikam posunout nemůže. Zbývala tedy  jediná možnost – hovořit s ní. Někdy v té době jsem se rozhodnul, že lidem, na kterých mi alespoň trochu záleží, nebudu lhát. Nejen proto, že jsme spolu kdysi bydleli a hodně toho spolu zažili, jsem ji automaticky zařadil do oné skupiny a odpovídal na otázky pravdivě.
I když ze začátku jsem se snažil rozhovorem pomoct, zjistil jsem, že je to úplně k ničemu. Dočkal jsem se nadávek, nepěkných přirovnání a vyčítání, že mám moc kamarádek. Což je, dle jejího názoru, samozřejmě špatně. Při pozorování lidí kolem sebe jsem zjistil, že existuje poměrně početná skupina pánů, kteří se s holkama nekamarádí. Z různých důvodů, přesvědčení, co já vím. Tato skupina měla ale hodně společného – chyběl jim ucelený pohled na věc, objektivní přehled a hlavě – byli (a jsou) se svou partnerkou přes veškeré neshody a hádky dále. Masochismus? Žít s někým 8 let a téměř celý vztah se živit tím : “Hele, podívej se na něj, co zas dělá…“ nebo: “Viděl jsi to včera v televizi?“
Ať se každý zařadí sám, ale řekl bych, že některé názory mých blízkých asi nikdy nepochopím. Nechodit na pivo proto, že by se partnerka zlobila, nebo nenosit tričko s límečkem (nikdy a nikam) proto, že se jí to nelíbí. Při grilování na zahrádce si dávat pozor, aby se tam náhodou neobjevila nějaká slečna – proboha hlavně né nezadaná – a pokud už se objeví, tak všem sebrat fotoaparáty… Žijeme pouze tehdy, začneme-li být upřímní sami k sobě.