Soubor písní a tanců JISKRA vznikl v roce 1958 v Plzni. V současné době je tvořen 3 složkami - taneční, pěveckou a hudební, dohromady zhruba 40 členy. Od počátku svého působení se věnuje zpracování a interpretaci folkloru jihozápadních Čech, především rozsáhlých národopisných oblastí Plzeňska, Chodska a Žinkovska.
Když mě rodiče kdysi dávno začátkem září roku 1991, v mých 5 letech přihlásili do kroužku “Hra na flétnu“, položili základ něčemu, co mě provází celý život. Trošku jinému pohledu na hudbu, muzikantství a celkový umělecký dojem, což mě již od základní školy od spolužáků značně odlišovalo.
Ve svých dvanácti jsem se začal učit hrát na klarinet, což trvá dodnes. Vzpomínám si, že ke konci základní školy se spolužáci často podivovali, co s sebou dvakrát v týdnu nosím v onom tajemném černém kufříku, umístěném vždy vedle tašky s učebnicemi pod lavicí. Nejednou jsem se rozzlobil, když nenechaví jedinci začali zkoumat nástroj, který na poměry rodiny, z níž pocházím, nebyl nikterak levný.
V tu chvíli jsem začínal druhý cyklus hry na klarinet na 3. Základní Umělecé Škole v Plzni a hraní jsem se věnoval pouze v ZUŠce. Zanedlouho k tomu přibyla komorní hra, kde jsme každou středu nacvičovali hru ve více lidech, někdy i s klavírem a připravovali jsme se nejen na vystoupení pro rodiče a příbuzné, ale i na okresní a krajské soutěže. Když jednu středu při naší zkoušce v ZUŠce zaklepalo na dveře zkušebny vedení tenkrát dětského folklorního souboru Jiskřička, směr mé další cesty s tajemným kufrem byl určen.
Když s přáteli mluvím o tomto krásném dětském období, neopomíjím zvýraznit rozdíly, které jsem tenkrát va základní škole mezi žáky pozoroval. Ke konci základní školy jsem si začínal uvědomovat, že pojem “volný čas“ jsem vlastně téměř nepoznal a přiznám se, že jsem spolužákům, kteří chodili pouze do školy - jinou aktivitu neměli, často záviděl, že mohou po škole ke kamarádovi, nebo domů. V deváté třídě jsem měl hrou na klarinet “obsazené“ čtyři dny v týdnu, pátý jsem měl kroužek programování na Stanici Mladých Techniků v Plzni.
V současné době nehraji ani v dechovém orchestru, ani se komorně nepřipravujeme na soutěže; pokud jde o moje hraní, zůstal mi tentokrát už “dospělácký“ - velký soubor Jiskra. Vystoupení máme několik desítek za rok, z toho většina je pro veřejnost a mám vždycky radost, když na mě při hraní zamává kamarádka, nebo se na mě usměje známá tvář kolegy z práce nebo za školy. Zkrátka mi udělá radost, když na vystoupení folklorního souboru vidím člověka, který tuhle hudbu pravidelně neposlouchá, ale jde pouze kolem a zaujme ho to tolik, že se na chviličku zastaví a poslechne si něco jiného.
Na rozdíl od konce základky a prvních dvou let na střední škole, kdy mi klarinet vyplňoval prakticky každé odpoledne, nyní hraji pouze dvakrát týdně. Čas, který věnuji hraní se tedy razantně snížil, ale termínus “volný čas“ stále neznám. Folklorní soubor Jiskra zůstal, orchestr a komořinu nahradily aktivity staré, ale opomíjené a donedávna zanedbávané. Psaní pro internetové noviny, zpracování videa a správa několika webových stránek je pouze naznačení mého nenudění se. Poslední dva roky se s mám kamarádem výrazně věnujeme zkoumání a pochopení současné české společnosti. Porovnáváme informace ze starých, padesát let starých novin a knížek s dnešní situací. Nedávno jsem dočetl Zločin a trest, kde je unikátním způsobem popsaná situace 19.století v Rusku a hlavně nálada maldých lidí té doby. Tenkrát bylo samozřejmostí, že se člověk něčemu věnoval, že uměl hovořit několika světovými jazyky. Při vzpomínce na své bývalé spolužáky a ostatní vrstevníky, z nichž téměř většina jde po práci nebo škole posedět do baru a pak domů, je mi smutno z toho, kam má moje generace namířeno.
Od ledna letošního roku se s lidmi, kteří mají podobný pocit, věnujeme pořádání diskusí a veřejných debat na různá témata. O stavu společnosti hovořím pak s většinou svých přátel, kdykoliv se vidíme.
Se souborem Jiskra spojilo své životy mnoho muzikantů, tanečníků a příznivců této krásné lidové hudby a tance. Za své působení v souboru pozoruji, jak mnozní přicházejí, mnozí odcházejí - někteří pouze na nějaký čas, jiní navždy. Jsou však spojeni s lidovým uměním podobně jako ti, co působí v souboru stále.
Hraní v plzeňském folklorním souboru Jiskra pro mě znamená řadu zážitků, vzpomínek a poznání tak trochu jiných lidí, něž s jakými se stýkám na obvyklých místech. Soubor pro mě znamená příslib alespoň částečného fungování zdravé společnosti. Tito “společenští živočichové“, jak nás velmi správně označil Aristoteles, dávají mému pochopení současných mladých lidí obrovský význam. Vedle rozhovorů s maldými umělci, na které se vždycky těším je pro mě existence souboru Jiskra zárukou, že nežijeme v úplně ztracené době, i když mnozí umělecky založení přátelé se mnou nebudou souhlasit zcela.
Soubor pro mě vždy - ať už moje životní cesta bude jakákoliv, bude znamenat daleko více než zážitky a vzpomínky hlavně soustředěnou energii mladých lidí a dobrou náladu, která se v jejich okolí nachází. Bohužel, to mnoho (nejen) mladých lidí ve svém okolí a zaměstnání postrádá.
