Umění milovat

Už se vám někdy stalo, že i když se vám protějšek líbil od prvního pohledu, pocit zamilovanosti jste si uvědomili až později? Mnohem později?

Její jméno zní libozvučně při čtení zprava i zleva, krásné oči, postava a hlavně úsměv. Já se ale zamiloval úplně z jiných důvodů. Nemám moc zkušeností s "prvním krokem", většinou to u mě bylo naopak a já jsem nebyl ten, kdo oslovoval. Tato zkušenost mi teď silně chybí, když chci pozvat svoji kamarádku na rande. Nevím jak a i když o tom pořád přemýšlím, nenapadá mě řešení, které byse mi líbilo. To proto, že převládá obrovský strach, nejistota z toho, jak bude reagovat.
Proč vůbec chodit s kamarádkou na rande? Jednoduše proto, že ač si našeho dvouletého přátelství vážím jako jedné z mála stabilních věcí ve svém životě, moje pocity se nevejdou do škatulky kamarádka, a to už nějaký ten týden. Pravda, líbila se mi hned, když jsme se viděli prvně, ale v tu chvíli jsem ocenil především její řečnické umění a schopnost disutovat o tématech, které se nás obou dotýkala. Následujících několik měsíců jsem měl pocit, že jsem se seznámil s člověkem, se kterým mohu mluvit snad úplně o všem a ještě více jsem si toho vážil.
Pak jsem se ale začal stýkat se slečnou kolegyní ze zaměstnání a veškerý čas jsem věnoval ji,
takže - i když teď vidím, že to nebylo dobře - moji kamarádku jsem velmi zanedbával. Naštěstí to ale netrvalo moc dlouho. Zase jsme se stýkali, hovořili u piva, vína, seznámili navzájem svoje přátele...
Když si pak našla přítele a se mnou se bezmála rok neviděla ani jednou, velmi záhy jsem začal pociťovat  ztrátu, ale bylo už na všechno pozdě. Došlo mi, že mi nechybí pouze jako kamarádka, naplno jsem pochopil všechny svoje pocity, začal jsem věci vidět jinak. Tu ztrátu jsem nebyl schopen nijak vykompenzovat, i když jsem se snažil.
Jak šťastný jsem byl, když mi pak po dlouhých měsících napsala: "Člověk občas zjistí, že přátel není nikdy dost. Omlouvám se."
I když jsem byl plný nových myšlenek, hlavně v souvislosti s námi, nikdy jsem ji na rande nepozval, ani nedal pusu. Zcela nepochybně strach. A kdo se bojí, tomu štěstí moc nepřeje, to mám též vyzkoušené.
Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsme navštívili MissAgro v Suchdole, není možné zapomenout návštěvu plzeňské kavárny a svérázný odchod oknem, ani množství zážitků, dojmů a pocitů. Po každém našem setkání, po rozloučení mám neodbytnou potřebu neodcházet, otočit se a ještě něco říct, udělat...
Strach nemizí ani dnes, kdy od prvního setkání uplynulo více něž dva roky. Tím, co cítím, jsem si jist a nemůžu už čekat ani den. Napsat blog a poslat odkaz by mě na odvaze asi moc nepřidalo. Překonat svoje obavy a vykročit, jak nesmírně těžké. Včerejší večer jsme byli na kafi a já měl tu čest nahlédnout, byť jen na pár okamžiků, do jejího deníku. Viděl jsem toho málo, ale i to mě utvrdilo v mých myšlenkách. Minulou noc jsem téměř nespal, po době převalování v posteli a konečně usnutí jsem se vzbudil a věděl jsem, že musím něco udělat.
Jako by se někdo rozhodl za mě. Vyrážím. Ještě rychle něco k snědku, i když jíst nemohu, díky staženému žaludku. Chvějou se mi ruce i hlas. Co říct? Svoje myšlenky redukuji na jednu větu. Držte mi palce.