Druhá šance

Minulý týden jsme se viděli dvakrát. Ještě před několika měsíci bych řekl, že to bylo málo, protože jsme se vídali intenzivněji. Jenže posledních pár týdnů jsem rád, když se potkáme dvakrát za měsíc. Takže pochopitelně, vidět se dvakrát v jednom týdnu – a ještě v perfektím rozpoložení v dobré společnosti – byl pro mě svátek. První den jsme plavali v rybníku, ale spíše než plavání jsme se věnovali povídání a konzumaci obsahu lahví dobrého balkánského vína. I piva, protože nám povídání  vydrželo až do večerních hodin a víno už došlo.

Ten den jsme zavzpomínali, jak jsme v minulosti oba měli tendenci přestat pít, nebo alespoň pití a okolnosti s tím spojené omezit. A to jak v době, kdy jsme se ještě neznali, tak i později. Nikdy se nám to ale úplně nepovedlo a ač jsme oba souhlasili s tím, že se dokážeme rovnocenně bavit střízliví, většinu našich setkání jsme něco pili. V tu chvíli, po vypitých lahvích jsem prohlásil, že to chci změnit, a že už tolik pít nebudeme. Chtěl jsem ji říct ještě mnohem více věcí, ale byl jsem přesvědčen, že mojí náklonnost k ní chci ukázat zastřízliva, abych byl schopen střízlivě vyhodnotit její reakci a byl si jist svými pocity, což opilý mnohdy nejsem.

Následující den jsme se viděli za zahrádce jedné poměrně významné městské restaurace, kde se sešlo neplánovaně tolik známých, až jsem se divil. Obvykle z toho mívám radost, ale tenkrát ne – chtěl jsem se věnovat jen ji a hodně toho říct. Jedna kofola, pak pivo, pivo, pivo. Ona malé pivo, celkem pětkrát. Na zahrádce se objevil přítel, který si po chvíli hovoru se svými přáteli sedl k nám, čímž mi významně omezil prostor pro mé plány. Znechuceně jsem svoje plány opět odložil, zbytek večera se mnou už nic nebylo.
Je toho tolik, co je třeba povědět, ale tak málo vůle, tak málo ‘odvahy’, či jak to nazvat. Strach?  
Práce se na mě valí, zákazníci čekají, složenky čekají na zaplacení. Je mi to jedno. Nebo né úplně, ale neřeším to. V hlavě mám jen to, že ji to potřebuji říct – ale jak, a co vlastně? V kuchyni leží plesnivý týden starý chléb, shnilá rajčata a rozloživší se mrkev . Nemám chuť na to myslet, jediné na co myslím, je ona a můj strach, který mě tak moc tíží. Moje myšlenky se upínají k našemu dalšímu setkání:  “Už musíš něco udělat!!! “ Dobrá. Kašlu na to, co bude - hned, jak se uvidíme, promluvím. O čem? Jak? Nevím, nechám to ze sebe vytrysknout, ať se mi třeba vysměje.
Píšu jí – v naději, že bude mít čas tento týden. Bohužel, mrzí jí to, ale odjíždí. Neřekla na jak dlouho. Ani kam. Možná mi to říkala, když jsme se viděli, ale asi jsem úplně nevnímal.

Jiný termín jsem z ní nevytáhl, počkám tedy, až přijede, snad se ozve. Je jedno, jestli to bude v tramvaji, v parku nebo na nejrušnějším náměstí, ale musím už promluvit. Už to oddaluji takovou dobu!

Týden se vlekl, jako snad nikdy v životě. Myslel jsem na to každý den před spaním, špatně jsem spal a ještě hůř se probouzel. Co se děje? Proč se neozývá? Vždycky se ozvala, když jsme byli domluvení… Co v tom může být?

Procházím se se psem kousek za městem, přemýšlím. Pak mi to došlo. Najednou, z ničeho nic jako blesk z čistého nebe. Jsem vůl, že mě to nenapadlo dřív. Tenkrát, při posezení na zahrádce se na ní ten kluk tak lepil, evidentně ji i okouzlil… Ten večer mi běží zpomaleně v hlavě, vracím se domů, sedím na posteli a chce se mi brečet. Jdu k počítači, potřebuji přijít na jiné myšlenky. Zapínám televizi, ve které zrovna při mimořádném zpravodajství ukazují nějaké blbečky, kteří na druhém honci republiky přišli o život, když jeli nad ránem opilí z hospody na chatu. Kroutím hlavou, vždyť jim bylo kolem dvaceti!
Za chvíli mi píše kamarádka, shodou okolností naše společná známá. Není jí moc do řeči, jen posílá nějaký odkaz. Zase spam? Vir? Blbá reklama? Znechuceně odkaz otvírám – a zase hned zavírám, jde o zprávu, o těch samých ožralech, které jsem viděl před pěti minutama v televizi. “Takové kraviny mi pls už neposílej, “ píšu, s dodávám “Vždyť víš, že teď mám hlavu plnou jí…“. A vzpomínám, že minulý víkend jsem se téhle kamarádce se vším svěřil, trvalo to několik hodin, jsem vděčný, že mě vyslechla. Na závěr tenkrát dodala, že je to na mě vidět a to hodně, až mě to zarazilo.
“Přečti si to,“ píše. “To je Petrovo auto, jak jsme u něj byli na oslavě.“ Pak mi prozrazuje, jak slíbila, že mi nic neřekne. “Věděla, že na ni myslíš, tak Ti nechtěla říkat, že jede ke kamarádovi na chatu. Měl se ženit, tak to zapíjeli.“ Pokračuje dál a dál a já to pořád nemohu pochopit. Seděla v tom autě, vzadu. Řidič chtěl jet jen pár kilometrů. Nechápu. Odcházím od počítače, nevím kam. Na posledním schodu za dveřmi zakopnu a padám k zemi.

Zpocený sebou trhnu. Kde to jsem? Co se děje? Postel, u mě doma, jedenáct dopoledne. Po dlouhé době jsem se vyspal více, než čtyři hodiny. Sedě na posteli si až po několika minutách uvědomuji o čem se mi to vlastně zdálo. Zapínám počítač, po konverzaci s kamarádkou ani stopy, opravdu se mi to celé zdálo?
Najednou se objevuje spousta nových myšlenek. Co kdyby, co kdyby… Žádné kdyby – nic se nestalo, díkybohu. Považuji to za druhou šanci. Tu první jsem zahodil věčným popíjením, kdy jsem ze sebe nic nevysoukal. Rychlá sprcha, čisté oblečení, odjíždím. Je jasné, kam. Lahev drahého vína nechávám v lednici, dnes nebude potřeba. S odhodláním, jaké jsem nepociťoval už léta, nasedám do auta a odjíždím. Za ní. A kdyby nebyla doma? Nevadí, počkám. Práce a složenky taky, ale naposledy. S nicneděláním je konec  - a i když zatím nevím jak, cítím, že dnes řeknu všechno, co mám na srdci, co cítím a co jsem už týdny odkládal. Ať už bude její rekce jakákoliv, pořád to bude lepší, než když jsem mlčel.

Závěrem:
Není opravdové lásky v srdci toho, kdo není schopen obětovat svůj život k záchraně toho, koho miluje. Nejprve je ale třeba zachránit svůj vlastní…