Zapovězené slovo při sparingu. Nikdy ho neříkejte!

Jste pověrčiví? Já docela jo. Hlavně jako sportovec. Ale i teď jako trenér mám určité rituály, které se snažím dodržovat, aby vše dobře dopadlo. Když jsem zápasil, nastupoval jsem v růžové oprané mikině.

Odkud jsem ji vytáhl a proč, vám neřeknu. Jednou jsem s ní šel do klece, vyhrál a od té doby jsem ji tahal na každý turnaj. Neměnil jsem ani chrániče na zuby. Je jasný, že když vám sedí, tak není potřeba hledat jiné. Zvlášť, když s nimi je to sem tam na levačku. Ze začátku se jimi každou chvíli dávíte nebo se vám chce zvracet. Já jsem zuby neobměnil, ani když se z bílých začaly stávat černé. Ne, že bych je nečistil – já poctivě, kartáčkem, vodou – ale něco v nich… já nevím.

Jako trenér mám taky pár libůstek. Asi znáte mé pantofle, kterým se už poměrně dlouho říká sensaiky. S nimi to mám podobné jako s mikinou, taky jen čert ví, kde se vzaly. Najednou se tu objevily a já v nich začal trénovat a chodit na zápasy.

V jednu dobu jsem spolu s nimi nosil i kšiltovku. Vždycky před klecí jsem ji obrátil kšiltem dozadu, stejně jako Sylvester Stallone ve filmu Over the top, abych se nastartoval. Jestli se nepletu, podobně to nosí i žijící legenda thajského boxu Jirka Apeltauer.

Teď mi jenom řekněte, co bylo dřív? Pantofle, kšiltovka? Protože pro mě to je stejná záhada, stejně jako ten příběh o slepici a vajíčku. Ale dál. Pod kšiltovku patří vlasy. Čím delší tím lepší, to je záruka dobrého výsledku. Pokud si je nechám ostříhat (což už musí být), tak rozhodně ne před zápasem, abych nedopadl jako Samson.

No, a to je tak u mě všechno, co se týče zápasů. Je tu však ještě jedna věc, na kterou věřím a snažím se jí vyhýbat. Možná to máte v gymu podobně a nesmíte to vyslovovat. Však víte. O čem je řeč? O posledním kole!

V zápase na něj sem tam přijde, když se k němu dopracujete. Je to poslední kolo! říká trenér s důrazem o přestávce mezi druhým a třetím. Snaží se svého svěřence vyburcovat, pokud je to samozřejmě potřeba. Pět minut života. To je nic. Dej do toho všechno! Vždyť to znáte.

Popravdě jsem rád, že mi to nikdo neříkal, když jsem zápasil. Jednak nikdo nevěděl, kdy vlastně zápas skončí, jelo se až do vzdání soupeře. A za druhé jsem se do druhého kola nikdy nepodíval – naštěstí. Úplně mi stačilo první, dvacetiminutové, v kterém jsem buď vyhrál nebo se něco nového naučil. Tím pádem mám všechny výhry v prvním kole, což se jen tak někomu nepodařilo.

Takže jsme si vysvětlili, že při zápase se o posledním kole mluvit může. Při tréninku však nikoliv, je to zapovězené. Zvlášť, když se jednou sparingy. Důvod? Stávají se při něm nepříjemná zranění! Vyvrknuté kotníky, vyhozený meniskus, vypadlá čočka a z poslední doby… ne, to ani říkat nebudu. Nemusíte o tom ani mluvit, stačí jenom pomyslet a neštěstí je na světě. Klasické poslední kolo, vzdychnou pak všichni a obrátí oči v sloup.

Proč tomu tak je? Nejspíš jde o více kombinací. Únava, ztráta koncentrace. Člověk se už vidí jednou nohou ve sprše, někteří už dávno doma. Někdo se ještě zkusí vyhecovat, dát do toho poslední zbytky sil.

Může tu být i něco temnějšího, co obchází gymy. Duch zemřelého bojovníka, který skonal v posledním kole tréninku jen pár dní před zápasem o titul. Ale no tak… 

Takže ať už je za tím cokoliv, o posledním kole se prostě na tréninku nemluví. Protože jinak se může stát, však víte co!