Viktor Pešta! Nedoceněný a přitom nejlepší

Nejspíš se vám to už stalo. Přijdete večer domů a nemůžete usnout. Já to mám hlavně po velkém přídělu adrenalinu. Když koučuju zápas nebo po výživném sparingu na tréninku v Penta gymu. 

Emoce, které jste do toho ten den dali, vám rozbouří celý organismus a vy se cítíte, jako byste vypili litry energetických drinků. Jdete si sice lehnout, ale hlava vás nemíní pustit. Mozek neustále zpracovává velkou škálu informací, které jste během toho silného prožitku načerpali.

Když jsem ještě zápasil, svítil jsem takhle jako baterka až do rána. Sledoval jsem televizi a v hlavě si neustále promítal jednotlivé části zápasu a pořád o nich přemýšlel. Teď jako trenér si spíš čtu, tedy aspoň si to myslím. Přečtená slova sice procházejí mozkem, ale ten jim vůbec nevěnuje pozornost. V myšlenkách totiž zůstávám v hale, kde se ještě před pár hodinami zápasilo.

Možná trochu delší úvod, ale chtěl jsem vám přiblížit, kde se zrodilo téma tohohle tak trochu osobního blogu (vždyť jsem toho kluka, pro MMA vychoval). Po turnaji v posteli. Převaloval jsem se z jedné strany na druhou a přemýšlel nad zápasem Viktora Pešty, který se po vyhazovu z UFC představil po třech a půl letech na domácí půdě.

Uvědomil jsem si, jakej je to borec. Podle mě nejlepší a zároveň nejopomijenější zápasník v české MMA historii. Možná se mu v UFC nevedlo tak, jak by si on a jeho fanoušci představovali, což mu také někteří dávali pěkně, jak se říká, sežrat. Nicméně Viktor si šel stále svojí cestou, o které byl přesvědčen, že je nejlepší. Nechal školy, vlastně obětoval úplně všechno, jen aby mohl trénovat a zlepšovat se v cizině. Nikdo před ním mu tuhle cestu nevyšlapal a tak trochu fungoval na systému ‚pokus, omyl‘.

Švédsko, kde zakotvil jako první, byl podle mě z tréninkového hlediska tak trochu omyl. Naštěstí se dostal do Ameriky a začal trénovat v Blackziliens. Až po příchodu sem, jsem na něm začal pozorovat viditelné zlepšení, které ale potřeboval potvrdit v zápase. Což je to nejtěžší, zvláště když vaše nové poznatky musíte zúročit v té nejvyšší lize, která moc druhých šancí nedává.

Až na zápas s Tyburou, podal Viktor v UFC velmi kvalitní výkony. V prvním zápase mu k tomu, aby vyhrál, chyběl poraz, druhý vyhrál, třetí vedl kolo a půl nad o patnáct kilo těžším soupeřem, než mu došla šťáva a prohrál, čtvrtý byl už zmíněný Tybura, kde dostal těžké KO. Poslední zápas v nejprestižnější organizaci měl s Rusem Olejnikem. Zde se mi Viktor líbil nejvíc. Bohužel dravé mládí skočilo na lep velezkušenému soupeři a Viktor se musel z UFC pakovat.

Během této doby Viktor rozdělil české MMA fanoušky na dvě části. Na ty, kteří mu fandili a fandí a na ty kteří se těšili, až už konečně z UFC vypadne. Těm druhým se to splnilo. A tak se Pešta vrátil zpátky na startovní čáru.

Viktor se po porážkách v nejprestižnější organizaci potřeboval dostat na vítěznou vlnu. Při podpisu smlouvy s českou organizací XFN to bylo také zohledněno. Jenže domluveného soupeře z kategorie hratelných začala nahánět policie. Bylo tedy potřeba sehnat náhradu, což je, zvlášť když je to na poslední chvíli, vždycky problém. Nakonec se objevil Polák Michal Kita. Ostřílený borec se zkušenostmi z Bellatoru, KSW nebo M-1.

Po zápase Viktor přiznal, že se mu do zápasu vůbec nechtělo. MMA je totiž nevyzpytatelný sport. Jeden špatný výsledek vám může zastavit kariéru na několik let. Není to jako ve fotbale, kdy porážku máte možnost odčinit už následující neděli. MMA bojovníci, až na výjimky, zápasí maximálně čtyřikrát do roka a Viktor věděl, že mu jde o bytí či nebytí, že si další zaškobrtnutí prostě nemůže dovolit. No a proti němu stál velezkušený soupeř, po kterém prý pošilhávalo i UFC! V tomhle je tlak na MMA zápasníky enormní a neúprosný.

Výsledek? Viktor Kitu porazil TKO v druhém kole a i na jeho pověstnou bábu pod kořenem došlo. I když se musím přiznat, že jsem na ní trochu alergický, jak už jí všichni od něj očekávají, jako by nic jiného neuměl. Ten zápas se musel všem líbit. Škarohlídům a nepřejícím snad konečně zavřel pusu. Viktor předvedl moderní MMA a ukázal, že dokáže zápasit i pod enormním tlakem, do kterého se díky okolnostem a sobě dostal.

No a já jsem teď po čtyřech hodinách spánku (ráno jsem vedl syna do školky) napsal to, o čem jsem až do dvou hodin do rána jenom přemýšlel. Ještě mě čekají další tři tréninky a pak cesta domů a konečně postel a klidný spánek bez emocí, tedy aspoň doufám.