Rozvalit se ve VIPce a vrátit se do minulosti

Když vás někam pozvou jako VIP hosta, nejspíš vás to potěší. Mě alespoň jo. Zvlášť, když mě do VIPka moc nezvou, tedy vůbec a nechávají mě sedět jen pod ringem či klecí, kde místo šampaňského stříká akorát tak pot.

Takže, když mi Michal Hamršmíd napsal, že by mě rád viděl na svém turnaji GCF 41 Night of the Legends, nadmul jsem se pýchou a okamžitě jsem to přijal. Zvlášť, když mě ubezpečil, že nebudu muset zápasit. To je totiž hlavní myšlenka tohohle galavečeru, střetnou se zde veteráni českého MMA, kteří už pověsili rukavice na hřebík. Mezi jinými právě i Michal Hamršmíd, který se po pěti letech ve sportovním důchodu vrátí do oktagonu.

Střetne se tam s Petrem Maiem. Oba patří, stejně jako já, k průkopníkům toho sportu u nás, přičemž Michal to z nás dotáhl nejdál. Jen tehdy se to nejmenovalo MMA ale Vale Tudo nebo taky Ultimátní zápasy.

Když Michal vyhlásil comeback, spousta zápasníku si na něj dělala zálusk. Kdo by se nechtěl utkat s takovým borcem a ještě líp, kdo by ho nechtěl porazit?

Pár lidí mi psalo, že bych si to s ním měl rozdat já. Musel jsem se smát. Že bych oprášil svoje pověstné světle modré cyklistické trenýrky, v kterých jsem zápasil? To ne. Proč taky? Abych se pokusil naši vzájemnou bilanci navýšit z 2:0 na 3:0? Ne. Vždyť je to už sedmnáct let!

Samozřejmě člověka napadne, co by dělal, kdyby takovou nabídku skutečně dostal. Popravdě, nejspíš bych ji odmítl. Co by mě přinutilo ten zápas vzít. Peníze? No nevím. Musel bych se stoprocentně soustředit na svoji přípravu a zápasníky z Penty odsunout na druhou kolej. Kvůli jednomu zápasu? Nesmysl. Za druhé, člověk by si měl uvědomit, zda je v něm pořád ten hnací motor, který ho žene přes všechny překážky k vítězství. Mám pocit, že už jsem ho trochu ztratil a dokud znovu nenaskočí, nemá cenu jít s kůží na trh. Bylo by to lámání přes koleno a to není dobře.

Jo trénuju, udržuju se, ale postavit se do ostrého zápasu…? Na to to není. K tomu všemu se válím pouze na zemi ve stylu Brazilského jiu-jitsu a nejsem moc zvědavý na to, aby mě někdo mlátil do hlavy. A nedělám si iluze, že by mě do ní Michal nemlátil.

Je to vlastně škoda, že v MMA nejdou dělat, stejně jako ve fotbale nebo v hokeji, takové ty sranda mače. Zápasy starých gard. Lidi vidí ty největší hvězdy naživo, padne pár gólů a všichni odcházejí domů s čistou hlavou a s vědomím, že strávili příjemný den.

V MMA by to podle mě dopadlo jako v lehkém sparingu, než padne první tvrdší úder. Pak se takový sranda match může sesypat v pěknou štípanou.

Ale zpátky k Night of the Legends. Když jsem si tak pročítal zatím neúplnou fight card, kde figurují kromě Hamršmída takový borci jako Vašek Přibyl, Pepa Král nebo Jarda Poborský, přemýšlel jsem, koho nebo co bych chtěl vidět z českého MMA já, kdybych měl tu možnost.

Popravdě asi bych si udělal výlet do minulosti. Do staré haly na Brumlovce, kde se na přelomu století odehrávaly zápasy ve stylu Vale Tudo. Znovu nasát tu atmosféru. Tentokrát ne jako zápasník, ale jako VIP divák, pozorovatel.

Projít si znovu šatnou, kde nás rozhodčí Aleš Hradecký seznamoval s těmi pár věcmi, které tehdy byly zakázané. Sledovat jak se všichni ti novodobí gladiátoři rozcvičují. Vidět mladší verze zápasníků z Universalu fighting Praha, jak si tehdy říkali bojovníci Vale Tudo od Petra Macháčka. Jmenovitě třeba Martina Šolce, který stále ještě zápasí, Pepu a Láďu Žákovi (Láďa byl tehdy jedna z velkých hvězd a teď myslím, ještě stále spolupracuje v Příbrami s UFC zápasnicí Lucií Pudilovou) nebo třeba Karla Svěchotu, se kterým jsem se utkal ve finále osmičkové pyramidy. Dále pak tu máme Jihlavskou frakci. Devatenáctiletý Michal Hamršmíd a stále zápasící Petr Kníže. Kluci z Týniště nad Orlicí – Roman Vanický, který také ještě do nedávna byl vidět v okatagonu nebo Davida Vyvážila, tehdy jako pětasedmdesátikilový zápasník, dnes metrákový trenér z Pro7sportu.

Do zápasů zbývá ještě chvilka tak se kouknu ven. V ruce držím tehdy vycházející časopis pro opravdové muže Attack, kde najdu vše o tehdejší bojové scéně. Potkávám kluky z Karviné (svého přemožitele Davida Kalinu) a z Chomutova. V kavárně doplňuje cukry (tak jako před naším sedmnácti minutovým zápasem, po kterém se pozvracel) věnečkem a rakvičkou se šlehačkou Petr Čajňák z Belicus gymu Opava, který také ještě do nedávna zápasil. A nakonec se zdravím s bratry Lungrikovími. Na Brumlovce bude zápasit Patrik. Bohoušovi chvíli trvalo, než se ukázal v oktagonu, ale zase tam vydržel až doteď.

Zápasy začínají. Jede se bez rukavic. Je jenom pár míst, na které se útočit nemůže a třeba genitálie to nejsou. Jedno kolo trvá dvacet minut. Žádné velké přerušovaní. Borci se můžou držet klece i za vlasy soupeře. Pokud se v daném časovém limitu nerozhodne, pokračuje se po minutové přestávce dál. Tentokrát už jen deset minut a tak pořád dokola, dokud se jeden ze soupeřů nevzdá. Na bodové rozhodčí se nehraje. Válka mezi Davidem Kalinou a Karlem Svěchotou trvala padesát jedna minut, z dnešního hlediska něco neuvěřitelného. Já sám jsem všechny zápasy naštěstí ukončoval v prvním kole. Zní to dobře, když si odmyslíte, že zápas skončil po jedenácti, sedmnácti nebo dokonce devatenácti minutách boje.

Jako VIP host mám určitá privilegia. Například znovu vidět zápasy, které sám chci. Je jich spousta a asi nemá cenu je zde vypisovat. Nicméně nejvíc mě zajímá zápas, ke kterému nikdy nedošlo. Barták proti Petrovi Zelenkovi. Odchovanec Petra Macháčka, který tehdy vyhrál vůbec první Vale Tudo zápas na našem území a pro mě už tehdy byl legenda. I proto jsem to s ním tenkrát chtěl zkusit a mluvil o této možnosti se svým tehdejším trenérem Bohumilem Jedličkou. Říkali jsme si, že by to mohl být dobrý test mých schopností. Nakonec zůstalo jenom u slov.

Stejně jako v tomhle případě. Sednout si do VIPka a vrátit se do minulosti totiž tak úplně nejde. Snad jen ve vzpomínkách nebo na turnaji legend.