Reality show, která je i není o MMA

Reality show Oktagon MMA Výzva, která se vysílá každé pondělí na O2 TV, má za sebou šest dílů. A já jako trenér dvou účinkujících Jakuba Běleho a Tomáše Lejska můžu být do jisté míry spokojený.

Tomáš vyhrál a Jakub předvedl tak dominantní výkon, že ještě teď lidé nechápou, jak mohl prohrát. Ale takové je MMA. Stačí jediná chyba a je po všem.

Celý projekt Oktagon sice vyvrcholí až v prosinci, ale mám jistou potřebu se k průběhu vyjádřit už teď. I já jsem se totiž nedávno jedné reality show zúčastnil. To když si František Prachař, jakožto redaktor deníku Sport, na sebe upletl bič a chtěl se stát MMA zápasníkem.

Tehdy to byla, dalo by se říct, reportážní one man show. Oproti tomu Oktagon přináší podobný, ne-li stejný koncept, jako americký The Ultimate Fighter. To znamená, že vybraní zápasníci jsou podle určitého klíče rozděleni do dvou skupin, žijí spolu ve vile a pod vedením trenérů se připravují na zápasy. Vždy nastupuje borec z jednoho družstva proti někomu z druhého. Vítěz duelu pak postupuje do dalšího kola. V Oktagonu proti sobě stojí dvě čtveřice – český a slovenský tým.

S Frantou Prachařem jsme na všechno měli čas. I když… Pět měsíců na přípravu úplného nováčka na MMA zápas je ve skutečnosti málo. Na druhou stranu na natočení deseti zhruba pětiminutových dílů je to času až až. Vytýčili jsme si body, co by v každé reportáži mělo být a podle nich se jelo. Tak například. V jednom dílu nám ukáže nějakou techniku UFC zápasník Viktor Pešta. V dalším Franta dostane na hubu.

Kluci z Oktagonu byli ve vile jednadvacet dní. Z čehož vyprodukovali osm padesátiminutových dílů. To znamená, že s Frantou jsme natáčeli, když měl zrovna kameraman čas. V Oktagonu šla kamera takřka pořád.

Kdo z účastníků si myslel, že si v Bratislavě, kde se natáčelo, střihne měsíční tréninkový kemp, musel se divit. Na MMA svým způsobem nebyl čas. Jelo se podle scénáře, který říkal, že se musí udělat to, to a to. Zápasník půjde na rozhovor, na soutěž v raftech, na bruslích a já nevím v čem ještě. Nesmí chybět na vyhlášení vítězů, pochvale družstva, motivační řeči. No a v dalším díle absolvuje výběh do prudkého kopce. A jestli si myslíte, že se všechno jelo na první dobrou, tak věřte, že nejelo. Protože kdyby jo, tak by se na to zřejmě nedalo dívat. Jediné, co ve scénáři nenajdete, je, jak dopadnou zápasy, popřípadě jestli Jakub Běle udělá potřebnou váhu.

Natáčení je stejná řehole jako každodenní trénink. Možná větší, protože na trénování si kluci už zvykli. Každá věc se musí udělat tak, aby zaujala diváky. Skutečná příprava na zápas by zajímala snad jen fajnšmekri. Ty obyčejní diváci chtějí něco jiného. Příběh, show, tak jako ve filmu.

Štáb Oktagonu se přesně podle toho zařídil. Po zhlédnutí odvysílaných dílů musím říct, že se jim to povedlo. Sledovanost roste, na sociálních sítích narazíte na spousty lajků a komentářů.

Jestliže Frantu jako novináře lidé více či méně plácali po zádech a hnali ho za vysněným cílem, zde najdete i negativní věci. Já to nečtu, ale co jsem tak v Penta gymu zaslechl, nejvíc

to schytává trenér českého týmu (a mimochodem jeden z předních českých borců) Jaroslav Pokorný. Jasný, český tým prohrál tři zápasy za sebou, ale může za to skutečně Jarda?

Už od začátku měl jasnou nevýhodu. Oproti jeho protějšku Iljovi Škondričovi, v jehož družstvu jsou zápasníci i z jeho domovského OFA teamu, znal většinu kluků povrchně nebo vůbec. Pořádně je poznal až na místě. Dobrým příkladem je Marek Bártl, kterého na natáčení Jarda viděl vůbec poprvé.

Marek měl první zápas po čtyřech natáčecích dnech. Co můžete za tak krátkou dobu jako trenér udělat? Nic! Rozhodně nezapracujete na fyzičce, ani na práci na zemi, jak prý kdosi radil na facebooku. Budete rádi, když si svěřenec zvykne na váš hlas a na to, jak udělujete pokyny, protože se ve finále může stát, že vás pak v kleci vůbec neuslyší. Je to stejné jako mezi pejskaři v parku, kde venčíte nově pořízené štěně. Taky chvíli trvá, než rozezná váš hlas mezi ostatními.

A zbytek? Z pohledu trenéra takřka to samé. Máte sice na kluky víc času, ale v celém tom natáčecím shonu s tím stejně moc neuděláte. Pouze se snažíte naladit na společnou notu. Poznáte zápasníkovy silné a slabé stránky a podle toho postavíte taktiku. Jestli mu budete vnucovat něco ze sebe, co mu není vlastní, dotyčného spíš zmatete, a nakonec nebude vědět, co má dělat.

Mám pocit, že proto, aby kluky poznal, udělal Jarda maximum. Dokonce mi z vily psal, abych mu svěřence z Penty přiblížil a poradil, co na ně platí. Z mého pohledu měl nejtěžší roli z celého projektu. Zastával jednu z nejdůležitějších funkcí s pramalou šancí věci ovlivnit. Vůbec mu to nezávidím. Díky Oktagonu si teprve teď uvědomuju, jak důležitých bylo těch pět měsíců s Frantou. Za tu dobu jsem zjistil, co v něm jako zápasníkovi a člověku skutečně je. Což je pro práci trenéra velmi důležité, abyste věděli, co můžete čekat. A i tak vás může překvapit.

Natáčení reality show vždycky jednou skončí. Předtočené díly Oktagonu běží v televizi, kluci dělají veřejné tréninky, podpisové akce, k tomu se ještě připravují na finálový večer, který bude 10. prosince v Praze. Dalo by se tak říct, že pomalu přichází tvrdá realita. Je to podobné, jako když se vracíte ze slunné dovolené. Ve chvíli, kdy přistává letadlo, nebo parkujete auto před barákem, si uvědomíte, že jdete do starých kolejí.

Doufám, že si to uvědomují i kluci, kteří v Oktagonu účinkovali. Stali se z nich známé tváře, ale tím jejich práce nekončí. Každý jejich zápas od teď bude mnohem víc sledován. Každý soupeř si na nich bude chtít udělat jméno. Usnout na vavřínech by byla věčná škoda. Svým způsobem ideálně to udělal Franta Prachař. Vyhrál a ze světa MMA se vrátil zpět do běžného života. Dá se napsat, že skončil na jakémsi vrcholu. Jsem zvědavý, kde je vrchol kluků z Oktagonu.