Hmm, z prvního tréningu si pamatuji jen pár nejasných rozmazaných obrázků a především bílá kimona. Taky to bude, sakra, tak pět a třicet let.

Nicméně dobře si pamatuji, co k němu vedlo. V osmi letech (po shlédnutí filmu s Chuckem Norrisem) se mi povedlo ukecat rodiče aby mi dovolili chodit na Karate. Ovšem zařídit jsem si to musel sám.

Nakonec jsme se s kamarádem, který do té bejkárny šel se mnou, dostali až před Viktora Vejvodu, který tehdá na pražském Spořilově vedle malý sportovní klub pro pár kamarádů.

Stejně jasně jako tehdy vidím, jak z výšky shlíží na nás dva vlezlé parchanty, co chtějí, aby je začal učit. Nakonec souhlasil pod podmínkou, že nás dohromady bude aspoň dvacet. Sehnali jsme je, a zbytek příběhu je už součástí české historie Karate.