O budoucnosti českého MMA

V MMA je vrcholem amatérského bojovníka mistrovsví světa a Evropy. I já jsem měl jako trenér tu čest se těchto podniků zúčastnit. V obou případech cinkla bronzová medaile, což považuji za obrovský úspěch.

Zde ale veškerá podobnost končí.

Jestliže na mistrovství světa v Minsku jsem byl českým svazem MMA nominován, na mistrovství Evropy v Praze pořádaným českou asociací MMA jsem se vlastně nominoval sám. Proč? Před turnajem mi totiž bylo řečeno (když jsem se ptal, zda mohu být v rohu mého svěřence Jana Václavka), že jsou svazem určeni dva trenéři a ti se o kluky postarají. Bral jsem to jako bernou minci. Přišlo mi to líto, ale co jsem mohl dělat.

První den turnaje jsem šel normálně do Penty na trénink a z twitteru se dozvěděl, že Honza Václavek svůj první zápas vyhrál, když v prvním kole uškrtil Angličana. Už to byl obrovský úspěch, když si uvědomíme, že Anglie patří k velmocím toho sportu. Dalo se říct, že všechno šlo jako na drátkách.

Po tréninku jsem se šel podívat do haly Podvinný mlýn, kde se pětidenní zápasový maraton konal. Na tribuně jsem potkal dalšího trenéra Petra Macháčka, který mi sdělil, že jde svému svěřenci ke kleci. Pak vidím André Reinderse, jak koučuje jiného borce. A já se ptal sám sebe, jak je to možné? Ani jeden ze jmenovaných nepatřil mezi ty, kteří mi byli jako reprezentační trenéři představeni. Když tam můžou oni, proč sakra nemůžu já? A vůbec, kde vlastně ti reprezentační trenéři jsou? Nevycházel jsem z údivu. K dovršení všeho jsem se pak sešel s Honzou Václavíkem, který mi povídá, že nebýt Andrého, nikdo by se o něj před zápasem nepostaral a nakonec by se možná musel odkoučovat sám. To mi vyrazilo dech. Jsou věci, které by se na této úrovni prostě stávat neměly! A jak jsem se později dozvěděl od zápasníků, takových věcí, o které by před zápasy neměli starat zápasníci, ale lidi kolem národního týmu, bylo víc.  

Druhý den už jsem šel ke kleci s Andrém, s kterým jsem naposledy koučoval před dlouhými devíti lety, ještě na amatérské lize na Pankráci. Honza Václavek vyhrál nad borcem ze Severního Irska na páku na ruku a postoupil do semifinále. Tam sice nestačil na Švéda, kterému podlehl v druhém kole TKO, ale i tak je to největší úspěch českého zápasníka na mistrovství světa či Evropy organizovaných IMMAF. Historicky nikdo jiný na těchto šampionátech dva zápasy fyzicky nevyhrál. A to všechno v devatenácti letech! Bomba!

Popravdě. Jak na to koukám, české MMA se o svoji budoucnost opravdu nemusí bát. Ten samý víkend se v Macau konalo amatérské mistrovství světa organizace WMMAA, jehož součástí je český svaz MMA, a hned tři zápasníci na něm získali medaili! Když nepočítám Viktora Pavlíčka, který je trochu odrostlejší, tak ty další dvě medaile braly borci pod 21 let! Leo Brichta byl stejně jako Viktor Pavlíček třetí, Artur Mykytěnko vybojoval dokonce stříbro, což je historicky nejlepší české umístění pod touto asociací. A to je jen špička ledovce. Mladými talentovanými zápasníky se to v česku jen hemží.

Jezdím po turnajích, všímám si, jaké skvosty a nevybroušené diamanty produkují domácí oddíly. Namátkou: Jakub Tichota, Michal Nepraš, Lukáš Zachariáš, Jakub Běle, Tomáš Lejsek, Dan Zámečník a další. Určitě jsem na spoustu kluků zapomněl nebo o nich nevím. Důležité je, že všichni jmenovaní a jim podobní mají v tomto sportu budoucnost a proto podstupují tu neskutečnou dřinu, která se za těmi třemi písmeny skrývá. Jsem hodně zvědavý, kam to dotáhnou. Jestli budou následovat své MMA vzory nebo skončí v propadlišti dějin. Sklouznout do zapomnění je přitom tak jednoduché.

Jednou jsem okomentoval fotku s nadějným zápasníkem slovy, že vidím budoucnost českého MMA. Pak se ale dotyčný zranil. Musel na operaci, našel si děvče, spoustu času mu sebrala škola a od té doby ho vídám na tréninku jen sporadicky nebo vlastně vůbec. Velká škoda pro náš sport. A takových příběhů je spousta.

Bylo by fajn, kdyby si už malí kluci na pískovišti hráli třeba na Viktora Peštu, Jirku Procházku nebo Patrika Kincla. Sice nevím, jak by to přijaly zbylé děti a maminky, ale pravda je, že vzory táhnou. Například takoví Irové…

Vyprávěl mi zápasník Pavel Salčák, jak šel právě na mistrovství Evropy v Praze s jedním z nich. Byl to týmový kolega UFC hvězdy Conora McGregora. Těsně před odchodem na zápas roztáhl nad hlavou Irskou vlajku a řval na Pavla, že není jeho úroveň. Pavel říkal, že si ho moc nevšímal, ale po zápase přiznal, že i tak se mu dostal do hlavy. Chtěl ho strašně zbít. Bohužel přestal dodržovat domluvenou taktiku a nakonec prohrál na body.

„Když jsem ho měl jednu chvíli pod sebou a mlátil ho, ten kluk na mě zespoda křičel, že jsem pussy,“ kroutil nechápavě hlavou Pavel a dodal, že se mu Ir po zápase se slovy ‚To víš Conor‘ omluvil.

No jo, v Irsku a vlastně na celém světě Conor jede. Přitáhnul k MMA strašně moc lidí, ale jako vzor bych ho svému synovi rozhodně nedal. Spíš bych mu ukázal kanadského UFC šampiona George St-Pierra. Vyměnil bych aroganci a trash talking za bojového ducha a úctu k soupeři.