MMA po italsku. Půlnoční s Elvisem

Znáte to. Občas se na něco těšíte a nakonec to dopadne úplně jinak. Na druhou stranu, když se sejdou dva blogeři na jednom MMA podniku, mělo by to být takové, aby bylo o čem psát. 

Tím druhým blogerem byl Michal Hořejší, zápasník Penta gymu, který svůj zápas a naši výpravu popsal na MMAlife.cz. Třetí do party byla Tatiana Taran, která měla absolvovat svůj MMA debut.

Když mi promotér turnaje Mushin Fighting zmínil, že se bude zápasit u Lago di Garda, zaplesalo mi srdce. Hory a jezera, to je moje. Pohled z letadla, kdy jsme přelétali nad Alpami, mě ještě víc utvrzoval v tom, že to bude pecka. Bohužel skutečnost byla trochu jiná. Ale pěkně od začátku.

Na tenhle výlet jsem poprvé vytáhl batoh, který jsem vyfasoval na UFC v Hustonu. Pravda, mohl jsem si ho brát už dřív, turnaj v Hustonu se uskutečnil snad před rokem, ale trochu jsem se bál, aby se mi na letišti někam nezatoulal. Přece jen je to památka a pěkná relikvie.

Na letišti jsme se šli odbavit. Dřív než jsem se stačil pořádně zorientovat, putoval můj batoh po pásu místo do Bergama do Eindhovenu.  Po dvaceti minutách se sice vrátil, ale už to naznačovalo, že nepůjde o jen tak obyčejný výlet.

Let proběhl v klidu. Na letišti nás nabral promotér a odvezl do zapadlého městečka Nuvolera, vzdáleného 15 kilometrů od Lago di Garda. Náš sen podívat se k jezeru (Michal se tam chtěl vykoupat) se pomalu rozplýval. Při vstupu do hotelu stojícího vedle hřbitova nás přivítal starší domorodec, zřejmě majitel. Jen co otevřel pusu, bylo jasné, že tady to s Angličtinou nepůjde. Oprášil jsem tedy svou skvělou italštinu, z níž znám tři slova (a jedno z nich je Fiat) a pustil se do plynulé konverzace. Po večeři mi došlo, že italština je vlastně velmi podobná češtině. Jen to prostě na konci stačí natáhnout. Spaghééétti, risoootto, ravioooli. Nic, co by našinec nezvládl.

Druhý den byl na snídani výběr ze dvou druhů croissááántů, ale my se chystali do sauny. Michalovi i Táně scházela cca tři kila. Čas odjezdu jsme z původní druhé hodiny odpolední usmlouvali na jednu. Samozřejmě Italové přijeli ve dvě, protože i tady platí, že první slovo platí, a vzali nás na plavecký stadion, asi půl hodiny od Nuvolera.

Do sauny se muselo v plavkách, což vadilo Michalovi a nesmělo se tam v sauna obleku, což přišlo divné Táně. První kolo Táňa trochu přetáhla. Zatočila se jí hlava a chvíli zůstala sedět na podlaze. Když to viděl plavčík, oznámil nám, že už tam nepůjde. Táňa byla po chvíli v naprostém pořádku a rozhodla se zákaz ignorovat. Jinak by požadovanou váhu nikdy neshodila. Od té chvíle se na nás všichni koukali jako na blázny. Já jsem chodil kolem bazénu v civilu. Táňa po každém kole natáhla sauna oblek a Michal se nabaloval do teplákové soupravy. Prostě klasické MMA shazování. Plavčík nad tím jen nechápavě kroutil hlavou, gestikuloval a říkal něco italsky. Nakonec si nechal podepsat reversy.

Oficiální vážení proběhlo, jak mělo. Michal i Táňa váhu udělali, stejně tak její soupeřka. Jen Michalův soupeř vzkázal, že se bude vážit až v den zápasu. Což nám nevadilo.

Druhý den jsme šli v jednu hodinu na halu. Podle startovní listiny, kde figurovalo spoustu cizinců, to vypadalo na velký galavečer. Hala však byla malá, velikostí připomínající tu z rodných Říčan, v níž se pořádaly první turnaje MMA organizace GCF. Maximálně pro pět set sedících lidí.

Silvano Bolognani, soupeř Michala Hořejšího, se postavil na váhu, a světe div se, převážil. O pár deka, ale stejně musel jít běhat. Za dvacet minut se zpocený vrátil. Měl o dvě stě gramů víc než předtím! Zkoušeli dát váhu na jiné místo, ale ona si stále na svém. Silvano šel běhat. Za dalších dvacet minut se vrátil. Trochu shodil, ale pořád to nebylo ono. Začínal být frustrovaný, tak se mi ho trochu zželelo a řekl jsem mu, ať si svlékne spodky. Byly nasáklé potem, a i když to mu v první chvíli nevěřil, udělalo to ten rozdíl, který mu zbýval do dohodnuté hmotnosti.

Turnaj začal po osmé hodině večer s klasickým zpožděním. Celý galavečer byl koncipován jako přehlídka bojových umění, který ráno odstartoval turnaj v K1. Na hlavní kartě se pak střídalo MMA s K1 nebo kickboxem. Podle toho to také vypadalo. Napravo stál ring, nalevo klec. Uprostřed čekala hudební skupina, jejímž frontmanem byl samotný Elvis Presley! Za ním pak probíhalo cvičení v šátcích. Hala byla zaplněna jen z poloviny. Nevím, kolik bylo platících, ale přišlo mi, že devadesát procent publika tvořili bojovníci, kteří zápasili dopoledne, a jejich týmy.

Táňa šla na řadu jako druhá. Sice ve svém debutu se zkušenější zápasnicí TKO prohrála, ale určitě podala slušný výkon, na kterém se dá do budoucna stavět. Vždyť je jí teprve 19 let.

Michal Hořejší měl jít předposlední zápas galavečera. Po nějakém pátém šestém utkání jsme se začali pomalu rozcvičovat. Všechno šlo, jak mělo. Michal vypadal na lapách fakt dobře, jenže co čert nechtěl, v devátém zápase inkasoval jeden z borců těžké KO a záchranka ho musela vzít do nemocnice. A protože bez ní to prostě nejde a nemocnice byla bůhví kde, turnaj musel být na pětačtyřicet minut přerušen!

Diváci i účinkující se odebrali do blízké kavárny, což jak se zdálo, nikomu z přítomných nevadilo. Na place zůstal jen italský Elvis se svými nesmrtelnými hity.

Do kavárny jsme se odebrali i my. Nebo takhle. Táňa si rozestlala na tribuně, kde posléze usnula a Michal, který normálně chodí spát po Růžovce, si šel dát kafe.

Když se záchranka vrátila, bylo po jedenácté hodině. Michal sice tipoval, že turnaj před dvanáctou zruší, ale nakonec se musel jít znovu rozcvičovat. Do klece se dostal v půl jedné ráno! Zažil jsem to teprve podruhé v životě, aby se zápasy neplánovaně přehouply do druhého dne. Poprvé to bylo v Rusku.

Naštěstí kafe Michala nakoplo a do tří minut bylo po zápase! Vyhrál na škrcení zvané triangl. Škarohlídci, kteří v Česku sledovali přenos on-line, sice brblali, že tam mohl vydržet o něco déle, když tak dlouho čekali, ale podle mě byli rádi, že to takhle dopadlo.

Druhý den naštěstí probíhal podle plánu a my se v klidu vrátili do Prahy. Před týdnem jsem se do Itálie fakt těšil, ale teď jsem byl rád, že už jsem doma. Na druhou stranu je aspoň o čem psát. Viď, Michale.