Mentální kotva – nebezpečí číhá i uvnitř hlavy

Koncentrace je jednou z nejdůležitějších součástí sportu. Bohužel pro spoustu z nás je to to nejtěžší s čím se potýkáme i v běžném životě. 

Buďte teď a tady. To je to, oč tu běží. To co bylo, už není. Co přijde, ještě není. Jen to, co je právě teď rozhoduje o tom, jaká bude vaše budoucnost. Jak budete úspěšní a jak na to budete v budoucnosti vzpomínat.

Ztráta koncentrace v zápase může mít vliv na jeho průběh a dovést ho až k vaší porážce.

Rozhodit vás může cokoliv. Třeba já rád oslovuji při sparingu nováčky jménem. Největší účinek to má, když se perou v postoji. Většinou se otočí za hlasem, což jejich soupeř využije k útoku. Je to přirozené, ale v ostrém zápase to může mít fatální následky. Budoucí zápasníci si už od začátku potřebují uvědomit, že se musí naučit přijímat informace od trenéra a přitom být plně soustředěni na svého soupeře.

Jsou i další věci, které vás mohou vyvést z rovnováhy. Dejme tomu pocit z blížícího se vítězství. Já sám se takhle úspěšně rozhazuju na tréninkách Brazilského jiu-jitsu. Zvlášť ve chvílích, kdy jdu se zkušeným zápasníkem a přesouvám se do lepší pozice nebo se blížím k ukončení zápasu. Většinou si řeknu čtyři vražedná slova ‚a už tě mám‘ a během chvilky přijdu o pozici, o páku či o škrcení.

Ztráta koncentrace mě provází i v běžném životě. Třeba při psaní. Hodně se věnuji dodělání svého hororově laděnému románu Stinná místa a k tomu samozřejmě píšu blog. A když se vám v hlavě nahromadí víc než jedno téma, začíná to být pěkné peklo, protože nevíte co dřív. V důsledku toho jsem tři týdny pořádně nesáhl ani na jedno a teď mám skluz.

Ale abych neodbočoval od MMA. Hodně mě v nedávné době zaujal příběh mého kamaráda Martina Burkota. Jako zápasící trenér se dostal do zajímavé situace na posledním Fusion, které se konalo v Brně, kde sídlí jeho klub. Poprvé zápasil pod hlavičkou Jetsaam gymu Brno, kam dostal jako trenér na konci minulého roku lano. Poprvé vedl své nové svěřence do boje a v obou těchto rolích se chtěl samozřejmě ukázat. Což se nakonec podařilo jen na půl, protože on, na rozdíl od svých svěřenců Beránka a Gottvalda, prohrál.

Bylo by zajímavé podívat se mu do hlavy a projít si všechny jeho myšlenkové pochody před a během zápasu. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je tyhle dvě role skloubit dohromady. Jak se říká, nemůžete jedním zadkem sedět na dvou židlích. Tedy můžete, ale podle mě to není ideální. Člověk se chtě nechtě zaobírá věcmi navíc a mnohdy ulítává v myšlenkách někam, kde by v danou chvíli neměl být.

S Martinem jsme se viděli den po zápase. Blázen přijel na čtyřhodinový seminář Brazilského jiu-jitsu. Na první pohled bylo patrné, že není úplně v pořádku. Fyzicky i psychicky. Přes noc se moc nevyspal a ranní cesta z Brna do Prahy mu také nepřidala. Nutno podotknout, že řídil. Únava z něj sálala a k tomu ho tížily dozvuky včerejšího zápasu. Ty ho odváděly ze semináře zpátky do klece, takže techniky, které jsme procvičovali, vlastně nevnímal.

Druhou půlku po obědě, už necvičil. Pouze seděl a díval se do jednoho bodu. Kdyby si rozložil žíněnky v šatně a šel si lehnout, udělal by líp. Jenže takhle se utápěl v sebelítosti přecházející v agresi. Únava a nezkousnutá porážka můžou s člověkem totiž pěkně zamávat.

Na druhou stranuz, jeho koncentrace na tu negativní stránku věci byla příkladná. Snažili jsme se ho nějak rozveselit, ale on nebyl s to se z té sebetrýzně slevit ani o píď.

Několik dní po zápase jsem mu volal s tím, že bych chtěl o něm napsat blog, jestli můžu?

„A co tam chceš psát?“ odpověděl mi. „Že jsem idiot a debil?“

Ne to jsem samozřejmě psát nechtěl, ale když mi tak pěkně podsunul… Ne dělám si legraci. Nicméně i tahle slůvka mu probíhala hlavou, když u nás seděl v tělocvičně.

A to je právě ono. Člověk sám se sebou vede vnitřní dialog. V průběhu výkonu by se ho měl snažit utlumit nebo ho nasměrovat tím správným směrem. Často se stává, že je zápasníkova mysl z tohoto nasměrován vyrušena a v tu chvíli musí nahodit takzvanou mentální kotvu, která by ho měla vrátit do starých kolejí.

Mentální kotvou může být cokoliv, co vrátí rozkližující se sportovcovu pozornost nazpátek. Nejčastěji to bývá slovo, které si sám dotyčný zvolí a stejně jako v tréninku s technikou se s ním naučí pracovat. Tak jako techniky pák či škrcení, musí být i kotva pořádně zažitá a vyzkoušená, jinak nemusí fungovat.

Lyžař si řekne slovo relaxace v okamžiku, kdy skáče. Fotbalový brankář, který se většinu času na hřišti nudí, si třeba řekne míč ve chvíli, kdy se soupeř dostává přes půlící čáru a následně komunikace, aby si dobře poskládal obránce. U zápasníka to může být například slovo distanc, když si potřebuje pohlídat vzdálenost od soupeře. Nebo povzbuzující bojuj, v případě, kdy se dostane do špatné situace a začíná přemýšlet o konci zápasu.

Sportovec by se při výkonu měl dostat do takového stavu, kdy jeho tělo dělá to, co se naučilo na tréninku a co už umí. Ve chvíli, kdy začne zmatkovat, si musí najít opěrný bod, který ho vrátí na správnou cestu.

Bohužel, ne všichni si uvědomují, že práce s hlavou je stejně potřebná jako ta s tělem. Někteří tomu vůbec nevěří nebo nechápou, že je to i pro ně důležité. Někteří tomu i věří a chápou, ale zároveň na tom nepracují. Po zápase, který třeba i díky ztrátě koncentrace prohráli, mohou hledat chyby i jinde. Špekulovat, co pro ně mohl kdo víc udělat. Kdo s nimi měl a neměl v daný okamžik být. Musí si ale uvědomit, že v kleci stojí každý sám za sebe. Jen zápasník a jeho soupeř. A to co jednomu z nich možná prohrálo zápas, sídlí uvnitř jejich hlavy.