Štve vás nenávist! Zakažte ji!

Štvou vás nenávistné komentáře na sociálních sítích? Ubližují vám? Zraňují vás? Mrzí vás a musíte na ně neustále myslet? Je nejvyšší čas s nimi něco dělat. A není nic jednoduššího než je zakázat, co myslíte? 

Stačí přesvědčit zákonodárce, napsat paragraf, stanovit odstrašující tresty a pak už honem s tím zákonem do parlamentu a rychle schválit. Boj s projevy nenávisti vedou všichni politici, tak nebude problém najít shodu a od příštího měsíce už bude nebe na zemi i na sociálních sítích a křehké dušičky si konečně a ulehčeně oddechnou.

Kdo při čtení mých vět souhlasně pokyvoval hlavou, toho musím rychle opravit, aby ho nenapadlo vstát ze židle a jít ten nesmysl uvést do praxe. Šlo o nadsázku, která mě napadla poté, co ke mně doputoval dotaz z médií, jak bych řešila nenávist na sociálních sítích. Kouzelné řešení nemám, zato vím, jak se řeší dnes. Kdo pod vlivem rozčilení nebo vzteku ztratil kontrolu a napsal nenávistný žblept na sociální sítě, o pár týdnů později stojí před soudem sklesle jako vypuštěný balón, šeptá omluvy a slibuje, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nerozzlobí a nerozčílí, neunáhlí a nic nenávistného nikam nenapíše. Cítíte, drazí čtenáři, jaký nesmysl tu obviněný před ctěným soudem slibuje nahlas?
Nenávist je emoce, podobně jako zloba, smutek nebo radost, a propuká nezávisle na mozku a na rozumu, protože vzniká v místě, co je vývojově nesrovnatelně starší než naše rácio. Každému z vás se jistě stalo, že vám emoce zatemnila rozum, a až po zklidnění jste si říkali, co se to s vámi podivného dělo. A možná jste ani trochu nechápali, proč ten pocit oblouznil hlavu a duši právě vám. Proto si zapište za uši nebo na zeď či do tabletu a zopakujte každý večer desetkrát: Emoce zakázat nelze! To pak zakažme duši, srdce, lásku, vztahy a život vůbec.
Už slyším ty nejpřísnější z vás, jak se nesouhlasně zamračíte a školometsky mě začnete poučovat, že člověk je přece racionální tvor, který se má za každých okolností kontrolovat a ovládat a moudře má třikrát přemýšlet nad každým slovem, než otevře pusu. Na to vám zase předložím svou padesátiletou zkušenost s lidskými reakcemi, které se nejsilněji projevují v rodině, v práci a v okruhu svých blízkých. Proto je nejvíc nenávisti (ale i lásky) mezi nejbližšími, proto se většina vražd stane v rodině. Jasně že slabší emoci člověk ovládnout dokáže, ale chtít to po každém a všude je prostě příliš extrémní požadavek, který možná některý hloupý zákonodárce nosí v hlavě, lidské emoci však zákon nezabrání, ani ji neomezí.
Lidi jsou prostě jenom lidi, a ne stroje ani roboti. A občas má někdo z nás lidí tu smůlu, že v něm emoce propukne a ovládne ho.

Vím, že byste si přáli jiné odpovědi, ale realitu před vámi prostě nechci zatajovat. Člověk je spíše křehká nádoba plná emocí, než plně se ovládající racionální tvor. Možná vám to k uklidnění nepomůže, když vás někdo urazí na fejsbuku, předběhne v tramvaji nebo vám odsekne doma při rodinné hádce. Než se však pustíte do odsudků těch druhých, vězte, že emocí je taky strach, stud, samota, údiv či bolest. A neříkejte, že vás žádná z těch emocí nikdy neovládla natolik, že jste na malou chvíli nebyli schopni ani dýchat, natož se stoprocentně kontrolovat.

A k tomu ke všemu dodejme doporučení dnešních psychologů, podle nichž emoce není vůbec zdravé potlačovat. Ony se totiž jednou tak či onak projeví a pak vám ublíží. Otázka tedy zní: buď vy, nebo oni. Buď okolí, nebo vaše zdraví. Tak co? Jaká emoce vámi cloumá poté, co jste si přečetli právě tu mou předcházející větu?