Smrt je normální

Za poslední 3 roky mi zemřelo 13 příbuzných, kamarádů a známých. Většina ve vyšším věku, ti mladší na rakovinu nebo na infarkt, jen jeden na Covid. Byli tady, a najednou nejsou. 

Lidi kolem nás odcházejí, protože smrt patří k životu. Nejenom život, ale i ona je totiž normální.

Možná jsme na to zapomněli nebo ten krutý fakt nechceme vědět. Proto na smrt nemyslíme. Proto o ní nemluvíme před dětmi. Proto nepořádáme pohřby a poslední rozloučení a nechodíme na hřbitovy. Doufáme, že právě my budeme věčně mladí, že právě nám se smrt vyhne.

Před 6 týdny odešla moje maminka a já teď vyřizuji její záležitosti. Mluvily jsme spolu o smrti, dokumenty měla založeny v deskách, věděla jsem, jaké si přeje poslední rozloučení. Možná protože  byla lékařkou a já advokátkou, snad protože obě profese jsou smrti plné. Smrt prostě k životu patří stejně jako narození, práce, svatby, děti a nemoci.

A přesto i mě tolik věcí překvapí. Třeba že v sobotu nebo odpoledne se pohřby běžně nekonají. Nebo že obřadu se mohou účastnit motorky, ale ne psi. Anebo že nejvíc kytek na hřbitově a největší hrobky patří rodinám cikánským a světským. Proč právě oni uctívají smrt, zatímco my ji popíráme? Proč necháváme hroby našich předků se rozpadnput a zarůst býlím?

Po pohřbu následuje další vyřizování. Dědické řízení a jednání s notářem, výčet majetku a jeho ocenění. Nesmíte na nic zapomenout, jinak se projednání pozůstalosti musí otevřít znovu. Odhlásit noviny a časopisy vám zabere další desítky minut, mailů a telefonátů. Objednat časopis se ukáže mnohem jednodušší než jeho zasílání zrušit. Každou společnost a instituci musíte kontaktovat několikrát. Stejně na adresu mrtvého a na jeho jméno budou ještě mnoho dalších měsíců docházet letáky, přípisy bank a nabídky všeho druhu. A to nemluvím o přehlášení služeb a energií.

Dědictví je jiná komplikovaná kapitola. Máte víc dětí? Chcete je podělit podle svého? Chcete pamatovat na kamaráda nebo na charitativní instituci? Máte pohledávky a dluhy? Anebo jen jedno dítě radši? Pak byste měli sepsat závěť nebo se poradit s notářem, jak své záležitosti upravit. Zpozornět by měli zejména partneři, co spolu žijí nesezdáni. Z vlastní praxe znám spoustu nešťastných příběhů o družkách, co se octly ze dne na den na mizině. A neodkládejme důležité věci napříště. Zavolání, dopis, setkání, návštěvu, vyznání poděkování. Ono to příště nemusí přijít už nikdy. Nikdo nemáme žádné „příště” zaručené, každý den může být tím posledním. Pro nás nebo pro toho, komu třeba dlužíme odpuštění, omluvu, ujištění. Neodkládejme.

Smrt je tu s námi pořád, i když na ni nemyslíme. Měli bychom o ní mluvit, měli bychom se na ni připravovat podobně jako na svůj konec. Strach má velké oči a strach ze smrti je mnohdy horší než smrt sama. Maminčin odchod mám čerstvě v paměti. Důstojný, něžný, láskyplný a bez bolesti. S blízkými a pečujícími kolem sebe, se všemi vyřízenými záležitostmi.

Pamatujme na smrt. Popírání nám nepomůže nepomůže. Ta ženská s kosou si totiž stejně pro nás přijde.