Samota v době koronaviru

Na pozadí koronavirové hrozby jsou viditelnější jiná nebezpečí, jež za běžného provozu tolik nevnímáme.

Jedním z nich je osamělost rodinných příslušníků a spoluobčanů, kteří zůstávají opuštěni ve svých domovech, v nemocničních a sociálních zařízeních. My ostatní samotu popíráme a tiše doufáme, že právě nás se problém osamělosti nedotýká.

Kdysi bylo soukromí nedostatkovým zbožím; lidé sdíleli své životy se všemi trampotami a nejspíš si často přáli sami sebe před svým okolím někam ukrýt. Ještě za mého dospívání se mé vrstevnice radši nechaly přivést do jiného stavu, jen aby unikly z malých bytů svých rodičů, v nichž několik generací bydlelo po hromadě. Dnes je situaci docela jiná a povětšinou ji s nadšením využíváme. Třetina mladých lidí a polovina seniorů žijí singles a část života tráví sami. Vlastní soukromí, klid na přemýšlení, minimum vměšování a úleva vracet se večer do míst, která najdete ve stejném stavu, v jakém jste je ráno opouštěli! Nikdo vám neříká, jak se máte chovat, nikdo vám nezvedá prkýnko na záchodě, netrousí drobky po koberci a nevyčítá, že se mu málo věnujete. Daní za pohodlí jsou zvýšené náklady na bydlení, nicméně řadě lidí tento způsob vyhovuje, jiní si zvykli, další to milují a zbylí připouštějí, že jde jen o přechodný stav nechápajíce, že dočasnost u nás může trvat několik generací. 

Samota má spoustu vrstev. Když je člověk mladý, pracující, plný známostí a sil, může být single bydlení zajímavé. Život se odehrává v práci a venku a domů se jde jenom vyspat a nabrat síly. Jinou vrstvou samoty je proces, jímž se jedinec cíleně odděluje od svého okolí, jež ho obtěžuje, uzurpuje, okupuje a jako upír vysaje do bezvědomí. Takovou samotu volí samotáři, kteří si z různých důvodů vybrali život na okraji duše či světa, v horách nebo v lesích. Útěk z civilizace je pro zbytek populace nepochopitelný, proto reportáže budí zájem, byť by čtenář neměl důvod ani sílu takové samorosty následovat. Poustevníci se naučili vycházet se svou duší, žít sami se sebou, což je jinak úkol hodný mistrů a většina lidstva na něj nedosáhne. Jiní sní alespoň o chvilkách o samotě a o příležitosti pochopit, co se děje uvnitř. Platí si drahé víkendy relaxace a týdny ve tmě, zatímco po zbytek času utíkají k mobilním telefonům a sociálním sítím, aby ani na chviličku nemuseli být sami. Pro takové je samota třeba ve vazbě trestem k nepřežití. Koneckonců ne náhodou bývala kdysi exkomunikace ze společenství největší sankcí, podobně jako věznice všeho druhu dodnes trestají pobytem na samotce. Vždyť i bezdomovci se městy potulují ve skupinkách a na noc se houfují k sobě.

A pak jsou mezi námi skuteční samotáři. Lidé, kteří hrou osudu zůstali sami. Vdovy a vdovci. Lidé nemohoucí, nechodící, nevycházející, ležící pacienti. A v době koronaviru lidé v izolaci. Kamarádka mé maminky uvízla v nemocnici kvůli rutinní operaci, a protože nemůže chodit, už druhý týden leží v pokoji bez televize, kam za ní kvůli zákazu návštěv nikdo nesmí přijít a jediným kontaktem je sestra, jež jí třikrát denně přinese jídlo. Někomu všichni blízcí odešli, někoho opustili, jiný je od sebe vypudil sám. Jenomže samota zabíjí, v dnešní době minimálně duši. Jak může takovým samotářům pomoci stát? Nejspíš nijak, protože zákazy a regulace mu jdou líp. Nařídit přátelství, solidaritu, lásku a pomoc obvykle nedokáže, tím spíš nařízení soudně vymoci, o čemž nás přesvědčuje rodinné právo. Ještě že existují dobrovolníci a rozličné organizace, které právě v této oblasti pomoc zajišťují. Ještě že sousedé bývají lidumilní, protože dnes jako v minulosti je komunita tou, co je nejblíž. Spolky pro seniory, vícegenerační aktivity. Kluby všeho druhu, čítárny, domovy knih. Dnešní doba naštěstí skýtá i moderní vymoženosti jako internet a sociální sítě, čehož senioři stále častěji využívají. Bohužel maminčina přítelkyně nemá chytrý telefon, podobně jako můj vlastní tchán. Možná je na čase si uvědomit, že každému z nás se to může stát, tím spíš, že ani u nás nelze v souvislosti s nákazou vyloučit zákaz navštěvování kulturních akcí a povinnou bezkontaktnost. Kdo nechce zůstat sám, tomu nezbývá než vyjít z ulity a komunikovat, protože vztahy lze navazovat po celý život. Řeknete, že se mi to možná mluví, jsem-li ve středním věku, zdravá, s prací a spoustou přátel kolem sebe. Osamělé a nepohyblivé duše to mají těžší. Mí známí samotáři tvrdí, že jim single život vyhovuje, výhody převažují nad nedostatky, zvykli si nebo nenašli prince na bílém koně. Hodnoty, sny a touhy se během života proměňují, leč kdo smutní kdesi v opuštění, nemusí zůstat Robinsonem Crusoe. Stačí si o pomoc říct těm, které jste neodkopli. My ostatní žijeme nedaleko a kontakt s námi lze navázat na jedno zazvonění.

Psáno pro Lidové noviny