Co trápí českého člověka? Drahota.

Víte, co trápí mé spoluobčany ze všeho nejvíc? Myslíte si, že to je ochrana planety, genderová rovnost, válka na Ukrajině nebo prezidentští kandidáti? Ani náhodou. Realita je mnohem krutější.

V poslední době trávím hodně času cestováním po západočeském venkově. Chodím po malých městech a vesnicích, navštěvuji konzumy a místní trhy a v povídám si v hospodách se štamgasty. Poslouchám, o čem si vyprávějí, a ptám se jich, jak se jim dnes doma žije. Zajímám se o jejich problémy a oni mi sdělují své zážitky a příběhy.

Někteří vyprávějí o rozpadu rodin, o zdravotních problémech, o dětech, které je opustily, o sousedovi, s nímž se kdysi pohádali. O velkou politiku se v mém okolí lidé příliš nezajímají, spíš někdy nechápou, co se to v té velké Praze děje a čím politikové zabíjejí hromady času. Obyčejné lidi totiž pálí mnohem akutnější problém – tím je růst cen a zdražování všeho, za co platí.

Někomu, kdo nemá přesně spočítáno, kolik bankovek nosí v peněžence, připadá nárůst cen zboží možná jen trochu obtěžující, ale pražského obyvatele nejspíš nebudí ze spaní. Zato venkovský člověk se třese poslední rok strachy pokaždé, když ráno otevře oči a vyjde z domu. Na rozdíl od míry inflace a čísel zveřejňovaných v denním tisku totiž obyčejný člověk vidí, jak od loňska raketově vzrostly ceny všeho, co nezbytně každý den potřebuje: benzín, vajíčka, máslo, mléko, plyn, elektřinu, stavební materiál, potřeby pro děti, hračky, boty… Vždyť i ta nejobyčejnější mouka před rokem stála devět korun, zatímco dnes ji i v levném Penny pořídíte za dvojnásobek.

Ano. O zdražení se občas mluví v televizi, ale obyčejný vesnický člověk má dost rozumu, aby zprávy přepnul na sport nebo na pohádku. Přece se nebude dobrovolně z obrazovky děsit, když ho ceny v krámu a faktury za plyn i za dřevo děsí už spolehlivě déle než půl roku. On taky velmi dobře ví, že za růst cen nemůže válka na Ukrajině, ale bláznivá podpora všelijakých kravin nařízená odněkud shora a aktivně přiživovaná idealistickými snílky. Dobře si spočte, že dvě a dvě jsou čtyři. Pochopí, že nesplnitelný grýndýl zavírá doly a průmyslové podniky a zdražuje všechny výrobky, čímž mu vyluxuje úspory i peněženku. Obyčejný člověk má selský rozum a ten mu říká, že během několika měsíců bude ještě hůř. Stavební firmy nebudou schopny stavět za částky, k nimž se před měsíci zavázaly, protože ceny raketově rostou u všech stavebnin a materiálů. Takže přijde další zavírání a propouštění. Nebudou se opravovat silnice a stavět byty. Nebude práce a bude ještě hůř. A ceny zase o kus povyskočí. A on ví, že je to začarovaný kruh.

A k tomu všemu má stát stále stejnou hromadu peněz, které předtím vybral na daních od každého z nás. Z té stále stejně velké částky se každý rok, tedy i letos ukrojí miliardy na cyklostezky, na dotace všeho druhu, zejména na elektroauta a solární panely, na zdravotní péči a ubytování migrantů a pochopitelně i na podporu války. Všechny tyhle výdaje mé spoluobčany na malých městech a na vesnicích pramálo zajímají, kdyby se jich někdo ptal, nikdy by na ně nekývli. Je nejvíc zajímají ty dvojnásobné ceny. Důchod se zvedl o pár korun a většina lidí není schopna si vydělat dvakrát tolik peněz. Tak jak si to mají doma rozpočítat? Někteří už přestali chodit na obědy do hospody, jiní si jako kdysi dělají svačinky doma. Jenomže i to už přestalo stačit. Dnes jsem v obchodě v Plzni viděla čtvrtku obyčejného másla za 60 korun a deset nejlevnějších vajec za 40 kaček. U prázdných košíků stojí důchodci a rodiče malých dětí, kteří přemýšlejí, zda si mohou dovolit kilo jablek nebo radši jenom jablka dvě.

Všichni víme, že v létě a na podzim bude hůř. O tomhle se má hodně nahlas mluvit. O tohle se mají zajímat politici a každý, kdo s tím může něco dělat. Ti lidé, mí spoluobčané, se už dávno museli uskrovnit, a znovu a znovu ještě budou muset. Ne kvůli nějakým vyšším, cizím, zahraničním cílům. Ba ani kvůli planetám, válkám, elektroautům ani Ukrajině by to neudělali. Jich se na názor nikdo neptal. Jim totiž nic jiného než uskrovnění nezbude. Zdražení dopadá zejména na ně.

Ti všichni jsou občané naší země a skoro všichni jsou voliči. Myslí náš stát taky někdy na ně?