Druhá část cesto-faktopisné reportáže z cesty Baskickem, která plynule navazuje na : „Baskicko – poněkud jiné Španělsko – 1.část“
SAN SEBASTIÁN (baskicky DONOSTIA), ležící kolem Bahía de la Concha (zátoky ve tvaru mušle) u ústí řeky Urumea, je hlavním městem baskické provincie Guipúzcoa.
Měly jsme kliku, že baskické přímořské proměnlivé počasí se k nám v tomto případě zachovalo značně laskavě a nádherné město jsme si mohly skvěle užít. (Připomínám, že do Baskicka jsem jela s kamarádkou Zorkou, proto ten pravopis.)
Město proslavené zářijovým mezinárodním filmovým festivalem, který se zde pravidelně koná již od roku 1952, bývalo kdysi rybářskou vesnicí. Pak zde mělo Navarrské království svůj hlavní přístup k moři. V 16. století byl již San Sebastián kvetoucím obchodním střediskem pro export vlny a dalších produktů.
Zato během války za nezávislost bylo město prakticky srovnáno se zemí a v dnešní podobě vzniklo po ústupu napoleonských vojsk ze Španělska.
Čtyřkilometrová písečná pláž La Concha, kolem zátoky s výletním ostrůvkem Santa Clara uprostřed, je zakončena na obou stranách pahorkem s nádherným výhledem na celé město.
Na východě je to pahorek Monte Urgull se zříceninou hradu Castillo de Santa Cruz de la Mota a sochou Krista. Výhledy na zátoku, pláž a město jsou úžasné odkudkoli, ale čím výš, tím se zdají ještě krásnější. Tam jsme se vydaly nejdřív. Cesta začíná u přístavu.
Když jsme směrem k muzeu San Telmo scházely dolů, sílily zvuky ryčné hudby, kterou jsme slyšely už z dálky. Bylo vidět, že se před ním něco pozoruhodného děje.
Vzhledem k tomu, že jednotky v historických uniformách stále pochodovaly kolem dokola a že cesta dál do Starého města byla v tuto chvíli uzavřená, šly jsme si nejprve prohlédnout objekt, který jsme stejně měly v plánu.
Bývalý dominikánský klášter Museo San Telmo je plný pokladů a nádherná je samotná stavba.
Návštěvník může v San Telmu strávit hodiny a stále se nemůže nabažit. Mají tu mj. sbírku s baskickými náhrobními kameny ve tvaru klíčové dírky. Nesmírně cenná je kaple, jejíž stěny zdobí fresky Katalánce José Marii Serta, zachycující baskické dějiny legendy, kulturu a mořeplavectví – 16 nástěnných maleb v sépiové a zlaté barvě.
Rozsáhlá obrazová galerie předkládá umění uspořádané podle jednotlivých staletí a mj. také sbírku dobových plakátů.
Po nádherné prohlídce jsme pokračovaly do uliček Starého města, které naplno žilo každoroční slavností. Tento den si lidé připomínají, že 31. srpna 1813 požár zničil San Sebastián.
Poté, co se Napoleon dostal k moci, prohlásil svého staršího bratra Josefa španělským králem. Také San Sebastiánu vládli Francouzi a podle všeho celkem pokojně. To se však změnilo po bitvě u Vitorie (již zmíněné). V bitvě poražení francouzští vojáci ustoupili do San Sebastiánu a město brzy nato oblehlo britsko-portugalské vojsko, motivované výhledem na kořist v bohatém městě. Boj byl krvavý a ztráty na obou stranách velké. Kromě vojáků zahynulo asi tisíc obyvatel města.
Britsko-portugalské jednotky nad francouzskou obranou i zde zvítězily a vojáci se vydali plenit. Mohutně si dopřávali v obchodech nalezeného brandy a vína. Pak opilí a rozezlení nad těžkými ztrátami plenili, ničili, znásilnili většinu žen a obyvatele zabíjeli. Nakonec na několika místech založili požár, který se rozšířil na celé město. Podle svědků hořelo sedm dní.
V době naší návštěvy 31.8.2023 se jednalo o výročí zaokrouhlené. Obyvatelé samozřejmě neoslavují to, že město tehdy špatně dopadlo, ale radost z toho, že bylo pak postaveno znovu, a ještě krásnější.
Záběry ze Starého města (Parte Vieja), ležícího pod vrcholem Monte Urgull mezi mořským zálivem a řekou Urumea: Řada kostelů. Veliké náměstí s podloubím Plaza de la Constitution, které se do jednoho záběru nevejde. Čísla na balkonech pocházejí z doby, kdy náměstí sloužilo jako aréna pro býčí zápasy.
San Sebastian je hlavně secesní město. Je to patrné i u řeky, přes kterou se klenou krásné mosty a kterou až k jejímu ústí lemuje promenáda.
Západní část pláže La Concha se jmenuje Ondarreta. Obě části mají pozvolný vstup do moře. Oblíbené místo procházek suchou nohou nebo mělkou vodou. Rozdíl výšky hladiny moře mezi přílivem a odlivem je značný, moře ustupuje daleko. Čtyřkilometrová procházka po promenádě podél pláže nabízí podívanou na obě strany.
Pláž la Concha je oddělena od pláže Ondarreta kamenným výběžkem. V těchto místech nad nimi s parádním výhledem stojí Palacio Miramar z roku 1889, postavený jako letní sídlo královny Marie Kristiny. Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská, narozená na zámku v Židlochovicích, arcivévodkyně rakouská, byla španělská královna a regentka po zemřelém španělském králi Alfonsi XII.
O slávu San Sebastianu se už před ní postarala Isabela II., španělská královna v letech 1833–1868, matka Alfonse XII. Díky ní se San Sebastián stal známým jako jedno z nejmódnějších mořských lázní na pobřeží Atlantiku.
A dále, na západním konci zátoky a pláže se nachází druhý ohraničující pahorek Monte Igueldo se zábavním parkem. Na něj lze vyjet pozemní lanovkou. Výhled odtud opět úchvatný.
Dole na úpatí kopce Igueldo poblíž lanovky stojí kovové sousoší Větrný hřeben baskického umělce Eduarda Chillidy, které při příboji rozeznívá moře, a průduchy ve dlažbě téhož autora, skrz které zase za příboje vystřikuje nahoru voda.
Jeden historický objekt rovněž poblíž lanovky byl přeměněn na luxusní parador .
Po Baskicku je spousta lákavých míst, která by stála za poznání, jenže čas se nedá natahovat. Ze San Sebastianu jsme si vyjely jen na jedno místo – do historického městečka HONDARRIBIA. Několik kilometrů vzdálené přímořské letovisko, kdysi založené Římany v ústí řeky Bidasoa, leží přímo na francouzských hranicích.
Na jeho nejvyšším místě stojí hrad z doby Karla V. , dnes další z luxusních paradorů. Vedou k němu ulice s měšťanskými domy, které mají barevné dřevěné vyřezávané balkony. Také další části města byly pěkné, jen lilo jako z konve. Říkaly jsme si, že to určitě zase za chvíli přejde, ale nepřešlo. Lilo úplně celý den.
V San Sebastianu stojí pozoruhodný veliký objekt. Jmenuje se Tabakalera. Pohled od města a z opačné strany. Ještě donedávna tabáková továrna. Po velmi povedené přestavbě „otevřený a rozmanitý kulturní prostor pro všechny lidi“.
Jedno patro je trochu futuristickým hotelem. Jedno patro výstavní síní. Poslední patro má vyhlídkovou terasu. Ale co je na objektu nejzajímavější, to jsou další patra, která slouží potřebám obyvatel města. Mají tady rozlehlé prostory, kde mohou posedět u stolků, mohou si tu půjčit film i si jej na televizi se sluchátky přehrát, scházejí se tu rodiny a děti si tu mohou hrát.
A pak už jen zpět na bilbajské letiště a poslední pohled na Baskicko, které se stalo hodně milou kapitolou našich vzpomínek.
