Cesta do Saúdské Arábie

Míst, kterým globalizace ještě nesetřela pel, po světě moc není. Takovou je pro cestovatele Saúdská Arábie, která se nedávno otevřela všem návštěvníkům. Ti zjišťují, že se v mnohém nepodobá žádné jiné, včetně jiných arabských.

Bylo to patrné hned od začátku. Dauhá, hlavní město arabského Kataru, kde jsme v noci přestupovali na let do saúdskoarabského hlavního města Rijádu, zářilo hluboko pod námi všemi barvami a dobře rozeznatelné byly různé zdejší atrakce. Po hodině letu se nám pak naskytl pohled na tmavou šachovnici ulic spícího Rijádu, kde svítily pouze pouliční lampy.

Zvědavost velká, neznámé přitahuje a zemi navíc předcházejí různé temné zprávy. Jako cestovatel dbalý slov J.A. Komenského, že je cestovatelovou povinností se podělit o to, čím se na cestách obohatil, tak také po návratu z poznávací cesty touto zemí činím. V souvislostech, jako vždy.

(Mapka vlastní)

Země s oficiálním názvem Saúdskoarabské království, po Alžírsku druhý největší stát arabského světa, zaujímá 80 % Arabského poloostrova. Na této obrovské ploše žije 36 milionů obyvatel, z toho, z toho asi 20 milionů Saúdů a asi 16 milionů jiné státní příslušnosti (zahraniční pracovníci). 

Kvůli převládající poušti a pouštnímu klimatu je hustota zalidnění nízká. Lidé žijí soustředěni do měst, která jsou od sebe navzájem značně vzdálená. Celý jihovýchod země pokrývá obrovská poušť Rub al-Chálí (Pustá končina), která je se svou rozlohou největší souvislou písečnou pouští na světě. V zemi nejsou žádné stálé vodní toky, pouze mnoho vádí, vyschlých koryt řek, jimiž voda protéká jen nárazově po deštích.

Kvůli absenci vodních toků a nedostatku srážek byly ve vnitrozemí osídleny pouze oblasti s podzemními zdroji vody – oázy. Jejich izolovanost dlouho bránila vytvoření jednotné politické struktury. Vznikaly kmeny spoutané příbuzenstvím, v jejichž čele stáli šajchové a emírové. Do 60. let 20. století žila většina obyvatel nomádským způsobem života.

Země má tři tradiční regiony: Na východě je to Al-Hasa, kde se mj. nalézají ropná pole, zdroj bohatství země. Na západě se podél Rudého moře táhne několik pohoří. Mezi nimi i Hidžáz, který dal jméno celé pobřežní oblasti s městy Mekka a Medína. Velkou část vnitrozemí zaujímá náhorní plošina Nadžd (Vysočina), ve které leží hlavní město Rijád.

Saúdská Arábie má druhé největší zásoby ropy na světě (po Venezuele), zato je jejím největším světovým vývozcem. Díky ziskům z ropy se země od 60. let 20. století začala dostávat na přední příčky světové ekonomiky. Vedle obrovských zásob ropy má také 4. největší zásoby zemního plynu na světě. A naleziště mnoha dalších surovin. V zemi je výborná infrastruktura – silnice, železnice, stovky letišť, velké přístavy.

Saúdská vláda ohromně zbohatla a postupně začala přetvářet zaostalou zemi v moderní stát – ovšem s osobitou charakteristikou: ekonomicky liberálnízemě se silně konzervativní společností. Saúdská Arábie je islámská absolutní monarchie, kterou ovládá královská rodina.  

V zemi, kde se zrodil islám, se nacházejí dvě nejsvatější místa islámu – Mekka a Medína. Islám, z 90 % sunnitský, vyznává drtivá většina obyvatel. V království platí zákaz veřejného vyznávání jiných náboženství a jsou omezeny i jiné formy islámu jako šíitský islám či súfismus.

Zdejší fundamentalistický islámský směr se nazývá salafíja. Také se mu říká wahhábismus podle jeho zakladatele. Vznik této formy islámu byl úzce propojen se vznikem Saúdské Arábie a patří k sobě dodnes. Jak k obojímu – vzniku státu a vzniku wahhábismu – došlo:

Po středověkém mongolském tažení, které ničilo vše cestou, se hlavním představitelem a šiřitelem islámu stala po Arabech Osmanská říše, která si někdejší velkou arabskou říši podmanila.  Jak Arabové, tak Osmané při svých expanzích a dobýváních nových území současně šířili islám. Jedni i druzí se pokoušeli o expanzi také do Evropy. Arabové již na začátku 8. století.

Arabové s Berbery (Mauři) se přes Gibraltar dostali roku 711 na evropský Pyrenejský poloostrov, který s výjimkou kousku severu rychle obsadili a který se podařilo plně dobýt zpět až po sedmi stoletích. Maurská vojska dokonce ještě Pyreneje překročila, ale jejich postup dál na evropský kontinent  odvrátil v roce 732 francký majordomus Karel Martel díky slavnému vítězství v bitvě u Tours.

Mapka Arabské říše v 8. století (vlastní):

Od středověku pak zase křesťanskou Evropu před mocnou Osmanskou říší bránily její východní části. Často hodně krvácely. Část Balkánu byla islamizovaná.

Postupně se konalo několik významných střetnutí, v nichž byli Osmané poraženi. Jednou ze zásadních, i když nebyla ještě poslední, byla bitva u Vídně roku 1683, kterou Osmané prohráli ve chvíli, kdy už téměř slavili vítězství. Osmanské prohry uvrhly muslimský svět do ideologické krize. Z ní povstala řada reformátorů usilujících o návrat k islámským tradicím.

Tehdy také vznikla náboženská doktrína Muhammada al-Wahhába, podle které je třeba návrat ke kořenům islámu s tím, že vše je jasně uvedeno v koránu. Odmítá jakékoli světce a jejich uctívání potírá.

V roce 1749 se Muhammad ibn Saúd, vládce Diríje, hlavní oázy Nadždu, ideologicky s Wahhábem propojil. Společně založili První saúdský stát, který byl do počátku 19. století rozšířen přes celou dnešní Saúdskou Arábii a přesahoval i do okolních území. Jeho existence skončila v roce 1818 po dlouhých bojích a po dobytí a zničení města Diríja osmansko-egyptským vojskem.

Roku 1822 vznikl dobytím Rijádu saúdským emírem Turkím ibn Abdalláhem Druhý Saudský stát, Saudové ale nyní vládli jen v Nadždu a al-Hase.

V polovině 19. století se rozpoutal boj mezi Saúdy a dynastií Rašídů, kteří své panství s centrem v oáze Háil na severu postupně rozšiřovali, až nakonec Saúdy úplně z Nadždu vytlačili a ujali se vlády v Rijádu. Saúdové se svým emírem Abd al-Azízem ibn Saúdem (Abdalazízem) museli zemi v roce 1891 opustit. Uchýlili se do Kuvajtu, který jim navíc poskytl zbraně a bojovníky, aby Rijád dobyli zpět. Roku 1902 se tak stalo.

Pro další územní expanze Saúdové vybudovali armádu, jejíž hlavní složkou bylo nábožensko-vojenské hnutí Ichwán („Bratři“). Wahhábističtí duchovní do něj získávali dosud nábožensky vlažné kočovné beduíny, které postupně usazovali do nově budovaných osad. Islám se opět, stejně jako kdysi po svém vzniku, projevil jako silná sjednocující síla. Podoba společnosti se zcela změnila. 

Na přelomu 19. a 20. století prožíval Arabský poloostrov hlubokou krizi. Otevření Suezského průplavu roku 1869 zasadilo ránu karavannímu obchodu a s arabským územím pod nadvládou Osmanské říše měly zejména tehdejší hlavní evropské mocnosti – Británie a Francie – své vlastní plány. (Více v knize „Příběh Arábie“. Uvádím, protože jde o naprosto neziskový projekt.)

Během první světové války, která mj. ukončila existenci Osmanské říše, se Abdalazízovi pomocí Ichwánu podařilo rozšířit svou moc na velkou část Arabského poloostrova. Roku 1925 dobyl Hidžáz a nechal se korunovat jeho králem ve Velké mešitě v Mekce. Vzniklo království Hidžázu a Nadždu. Roku 1932 pak připojil ještě území al-Hasa.

Tím vzniklo království Saúdská Arábie, absolutní monarchie, jehož podobu zásadně ovlivnil náboženský fundamentalismus příslušníků Ichwánu. Hlavním městem se opět stal Rijád v regionu Nadžd.

Král Abdalazíz považoval nový stát za soukromý majetek svého rodu, jak je patrné i z názvu státu. A je tomu tak zřejmě dodnes, saúdská rodina spotřebovává velkou část příjmů státu. Role islámu se za Abdalazízovy vlády ještě zvýšila, ze Saúdské Arábie se stala v podstatě teokracie. Jediným pramenem práva se stala šaría a islám začal výrazně zasahovat do všech oblastí společenského života.

Během druhé světové války a hlavně po ní se v Saúdské Arábii zvyšoval vliv Spojených států amerických. V roce 1942 obě země navázaly diplomatické styky a uzavřely několik dohod. Američané mohli v zemi stavět vojenské základny a Saúdové zase získali dodávky amerických zbraní a značnou hospodářskou pomoc.

V poválečných letech patřila Saúdská Arábie mezi velice zaostalé země, po všech stránkách. Přes obrovský ropný boom stále chyběly prostředky na rozvoj země. USA z obav před možným revolučním výbuchem, jaké se konaly v některých arabských zemích, přiměly vládnoucí klan k určitým reformám v ekonomice či zdravotnictví.

Ropný boom zajistil zemi silnou hospodářskou i politickou pozici. Země mohutně zbrojila a nabytý majetek využívala k ovlivňování politiky arabských zemí i šíření wahhábistického islámu po celém světě vynakládáním obrovských prostředků na zakládání mešit a náboženských škol v zemích, kde islám není hlavním náboženstvím.

V 70. letech 20. století se u některých skupin obyvatelstva začala výrazně projevovat nespokojenost s vývojem v zemi či s diskriminací náboženských skupin (např. šíitů) vznikem radikálních náboženských a politických hnutí. Některá islámská hnutí se změnila na teroristické organizace. Nejznámější je Al-Káida založená v roce 1988. Sebevražedné atentáty a bombové útoky začala provádět a v 90. letech a pak svou působnost rozšířila i mimo Saúdskou Arábii.

Na saúdskoarabský trůn postupně usedli králové Fajsal, Chálid, Fahd. Roku 2005 po smrti krále Fahda nastoupil na trůn král Abdalláh, významný spojenec USA, který zavedl určité dílčí reformy, např. ženy dostaly volební právo.

Po Abdalláhově úmrtí roku 2015 se stal novým králem jeho 79 starý bratr Salmán (narozený roku1935). O dva roky později jmenoval korunním princem svého syna Muhammada ibn Salmána, který od té doby fakticky vládne. Ovšem musel se vypořádat s odlišnými představami více členů saúdské rodiny, než očekával. Na základě rozhodnutí vytvořeného protikorupčního výboru, jemuž předsedá, je obvinil z braní úplatků a navyšování cen projektů. Do paláců a honosných sídel v Rijádu a Džiddě vstoupila policie a pozatýkala několik desítek členů saúdskoarabské elity, včetně 11 princů. Z luxusního hotelu Ritz Carlton se stalo provizorní vězení.

Následník trůnu začal s reformami, které přinášejí převratné společenské změny. Když jsem v roce 2018 psala zmíněnou knihu „Příběh Arábie“, už jsem některé mohla uvést. Např. chystalo se otevření prvního kina, ženy mohly řídit auto a mohly navštívit vůbec první veřejný koncert.

Od té doby přišly další změny – jinak bychom se totiž do této země jako nemuslimští návštěvníci ani nebyli mohli podívat. Leccos, co se nám může zdát jako samozřejmost, představovalo v Saúdské Arábii doslova revoluci. Na základě královského patentu mohou teď ženy cestovat do zahraničí i bez souhlasu mužského příbuzného – tedy manžela, otce či bratra. Mohou pracovat a je zájmem státu, aby pracovaly. Pro ženy již není povinná ani pokrývka hlavy (hidžáb) ani abája (dlouhý plášť pokrývající tělo), i když převážná většina žen to stále dodržuje. Povinné pro všechny ženy, místní í turistky, je pouze decentní, tělo neobepínající oblečení se zakrytými rameny a koleny.

Saudská Arábie byla předtím uzavřeným královstvím, do kterého se vydávali pouze poutníci z muslimských zemí do Mekky a Medíny. Přitom se v zemi nacházejí i další významná historická místa a také nádherná příroda. Mezi změny, které dosud princ Mohammad Ibn Salmán zavedl, patří otevření země běžnému turismu v září 2019. Jenže skutečný nástup podstatně zbrzdil covid.

Ve druhé polovině února 2024 jsme se pokusili z obrovské Saúdské Arábie poznat co nejvíc.

RIJÁD, hlavní a největší město Saúdské Arábie v centrální oblasti Arabského poloostrova, prošlo po objevení obrovských nalezišť ropy od 60. let 20. století velkým stavitelským boomem. Rychle se rozrůstá. Žije v něm asi 8 milionů obyvatel. Je také sídlem krále, jeho rodiny a vlády. Dlouho ale řada úřadů zůstávala v přístavní Džiddě. Až do počátku 80. let 20. století tam měly své sídlo ministerstva, ambasády i jiné důležité instituce.

Rijád uprostřed pouště má vody dost. Přivádí ji sem 467 km dlouhé potrubí z odsolovacích stanic na pobřeží Perského zálivu.

V centru města se nachází moderní stavby i historické památky. Mezi hlavní historické patří pevnost Masmak z 19. století u velikého náměstí Alsafat s mešitou Turkího ibn Abdalláha, zakladatele Druhého Saúdského státu, ze které vykukuje minaret. (Za sloupovou bariéru nemuslimové už nemohou vstoupit). Na tomto náměstí se ještě před dvěma lety konaly veřejné popravy.

(Všechny v článku uvedené fotografie jsou vlastní.)

Záběry z projíždění městem ukazují řadu pěkných moderních staveb.

 Saúdská Arábie patří do seskupení Států Perského zálivu (Arabové jej nazývají Arabský). Na snímku jsem zachytila budovu jeho ústředí.

A samozřejmě se jsme se zajeli podívat na hotel Ritz Carlton, ve kterém od listopadu 2017 do února 2018 korunní princ Muhammad ibn Salmán uvěznil své příbuzné a další vlivné osoby, a proto se mu říkalo „nejluxusnější vězení na světě“.

Nad komerční a obytnou čtvrtí Olaya vyčnívá 302 metrů vysoká věžovitá Mamlaka, moderní komplex obchodů a hotelů. Večer jsme si vyjeli do 99. patra, do oblouku „nebeského mostu“, podívat se na město z výšky. Oblíbené místo zdejších obyvatel, pořizují si tu rodinné snímky.

DIRIJA. V odpoledních hodinách se návštěvníkům otvírá al-Turaif(na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), část města Dirija na okraji Rijádu. Odtud pocházela saúdská královská rodina, zde vzniklo spojenenctví Mohammada ibn Saúda s Mohammadem al-Wahhábem, které položilo základ Prvního saúdského státu. Zde se země začala sjednocovat.

Historický význam al-Turaifu jako rodiště saúdského národa z něj dělá vážené místo. Stavby z nepálených cihel představují architektonické dědictví regionu a tradiční stavební techniky minulosti. Zrestaurovány byly pozůstatky paláců, mešit a dalších historických budov. Zvlášť pěkný pohled byl při pozdějším umělém osvětlení na objekty i na tanečníky na závěr prohlídky.

         Po prohlídkách Rijádu a Diríje jsme se vydali na dlouhou cestu. Opravdu dlouhou, celkem 3500 km. Mapka naší cesty (zdroj je na ní uveden):

USHAIQER, ležící 200 km severozápadně od Rijádu, byl první zastávkou po cestě Nadždem. Přesnějí: Ushaiger Heritage Village – vesnice se stovkami krásně zrestaurovaných hliněných domů, obehnaných silnými zdmi.

Beduíni se zde poprvé usadili před 1500 lety a Ushaiger se díky svým pramenům a olivovým a palmovým hájům rychle stal oblíbenou zastávkou pro poutníky do Mekky. Před časem se obyvatelé oázy přestěhovali do nových domů a z původních si zřídili muzeum, které vybavili i rozsáhlou sbírkou artefaktů ze svého nedávného života. Vše je tu takové, jak bylo po stovky let.

BURAJDA  je hlavní a největší město jednoho z regionů Nadždu –  regionu Al-Qassim, na okraji rozlehlého vádí al-Rummah, úrodné zemědělské oblasti. K tradičním oázovým produktům – datlím a mnoha druhům ovoce – přibyla poslední dobou produkce pšenice. Burajda stala jedním z jejích největších producentů v království. (Pro nás je asi překvapivé, že Saúdská Arábie je v pšenici soběstačná.) Město je proslulé především datlemi a datlovým festivalem, největším na světě. Každý den i mimo festival se tu datlí prodává obrovské množství.

Také zdejší místní muzeum vystavuje dědictví oblasti ze všech různých aspektů života. Lidé si chtějí připomínat velikou změnu v jejich způsobu života, která nastala nedávno a velmi rychle. U muzea leží Zahrada krále Khalida. Lidé tu posedávají, tu a tam něco kupují, popíjejí kávu. (Na rozdíl od řady jiných arabských zemí vás nikdo nikde v této zemi k nákupu nevyzývá a nic nevnucuje.)

Symbolem města Burajda je 40 metrů vysoká vodárenská věž.

Skvělou podívanou na okraji města poskytuje s tisíci velbloudy různých barev a velikostí největší velbloudí trh na světě.

        Poslední snímek byl ukázkou, že přes veškeré probíhající změny je saudskoarabská společnost stále především maskulinní. Čekáte z druhé strany jiný obrázek? Najít dámskou úlevovnu dalo cestou touto zemí někdy dost práce. Ještě, že je tu tolik mešit, protože u nich je vždy.  

Ale radši z jiného soudku: čekala jsem, že se jako v řadě zemí bude lišit úroveň a životní styl v hlavním městě a ve venkovských oblastech. Že ty odlehlé budou o něco pozadu. Není tomu tak. V Burajdě se např. nachází Qassim University, která patří mezi 29 největších veřejných univerzit v Saúdské Arábii, a to mají v Burajdě ještě tři soukromá vysokoškolská zařízení.

HAÍL. Město v horách na severním okraji pouště leželo na obchodní trase a bývalo zastávkou velbloudích karavan během poutí do Mekky. Těžilo z obchodu a zemědělství. Díky dostatku podzemní vody vždy bylo centrem úrodného zavlažovaného zemědělského regionu.

Bývalo sídlem rodiny Rašídů, historických rivalů saúdské královské rodiny. Posledního rašídského emíra svrhl Muhammad Ibn Saúd v roce 1921. Dodnes se tu zachovala řada historických budov. Mezi nimi také pevnost Aarif na kopci, odkud je krásný výhled na město a jeho okolí.

DŽUBBA (Jubbah) je město na staré karavanní cestě ležící 90 km od Hailu v poušti Nafúd. Díky dostatku vody má prosperující zemědělství. Je obklopeno pouští s pískovcovými útvary, na kterých se nalézá přes pět tisíc starověkých petroglyfů. Jedná se o nejvýznamnější saúdskoarabskou lokalitu prehistorického skalního umění, další saúdskoarabskou položku na seznamu UNESCO. Petroglyfy pocházejí z různých období. Nejstarší z doby až 10 tisíc let př.n.l.

Nejzajímavější na cestování bývají setkání s lidmi. Na cestách po celém světě jsem si vždy potvrzovala, že běžní lidé jsou všude fajn. Saúdská Arábie se v tom nelišila. Lidé vlídní, slušní, velice čistotní a upravení. Velmi přátelští. Muži a hlavně ženy chodí převážně v tradičním oděvu. Muži v bílém košilovém oděvu, každý den čistém a vzorně vyžehleném, s umně upraveným šátkem na hlavě, v Saúdské Arábii červenobílým. Ne ale všichni. Mnozí muži byli oblečeni po evropsku. Neformálně, ale bez výstřelků.

Jak jsem výše uvedla, ženy už včetně hlavy zahalené být nemusí, ani černě oblečené. Někde jsme potkávali ženy bez jakékoli pokrývky hlavy, nejen bez obličejové roušky. Ovšem většině stále koukají jen oči z černého oděvu. Zdálo se, že to berou jako součást své identity, bez které by se necítily dobře. Usuzuji i z toho, že jsem na jedné toaletě zastihla u umývadla mladou ženu se sundanou rouškou a velice jsem ji tím vyděsila. Domnívala jsem se, že vadí jen pohled jiného muže než rodinného příslušníka.

Tady u petroglyfů i jinde po zemi měli zdejší lidé z nás, dosud neokoukaných návštěvníků, radost a podobně jako na mnoha dalších místech si nás fotili a chtěli si povídat. Veselé mladé ženy na snímku také, a hned nám pohostinně nabídly kávu, a to se později často opakovalo.

         Cestou do Al-Uly bylo stále bylo na co koukat. Při projíždění obcemi bylo vidět, že kina, donedávna v zemi neexistující, jsou již běžnou záležitostí. Nebo že běžné jsou i veřejné koncerty.

Dálnice a řada dalších silnic jsou v noci osvětlené. Jen se mi tady sloupy osvětlení při fotografování nádherných skalních útvarů, kterých stále přibývalo, pletly do záběrů  

A to jsme ještě nevěděli, že to nejlepší pro potěšení šutromilů teprve přijde. Jeho centrem je AL-ULA se svou okolní překrásnou přírodní krajinou a cennými historickými památkami. Začalo to hned příjezdem do města uprostřed kamenné nádhery:

Starověké arabské oázové město Al-Ula vzniklo na historické kadidlové cestě, která spojovala Indii a Perský záliv s Levantou a Evropou. Oáza s úrodnou půdou a dostatkem vody zde jako trvalé lidské osídlení existovala již od roku 5000 př. n.l.  

V7. a 6. století př.n.l. tu vládlo Dedanitské království, dalších čtyři sta let do roku 100 př.n.l., bylo obdobím království Lihyan. Následovali Nabatejci, nejméně do roku 106 našeho letopočtu, kdy Římané dobyli jejich hlavní město Petru. Ve 13. století bylo postaveno dnešní staré město Al-Ula, s využitím mnoha kamenů ze starých dedanitských a lihyanitských ruin.

V letech 1901–1908 postavili Osmané proslulou Hidžázskou  železnici, spojující Damašek s Medinou. Její dvě hlavní stanice byly v Al-Ule a v nedaleké Hegře (o ní za chvíli).

Součástí města je Al-Ula Heritage Village, tradiční arabská vesnice s políčky a sady, kterou lidé obývali ji až do 20. století.

Před západem slunce jsme se vydali na vyhlídku Harrát vysoko nad městem. Byla to báječná závěrečná tečka za Al-Ulou.

HEGRA nebo MADÁIN SÁLIH („Město Sáliha“) či ještě AL-HIDŽR ?(„Kamenná země“) jsou všechno názvy archeologického naleziště poblíž Al-Uly. V kouzelné přírodě pouště plné barevných pískovcových útvarů se nachází velmi dobře zachovalé pozůstatky z dob pozdní antiky, především 131 do pískovce vytesaných monumentálních hrobek s propracovaně zdobenými fasádami, pocházejícími z období  Nabatejců.        

Nabatejce jsme zvyklí si spojovat pouze s jordánskou Petrou, odtud vzdálenou 500 km, která byla nabatejským hlavním městem. Nabatejské území bylo ale výrazně rozsáhlejší. Jejich stát existoval, rozšiřoval se a bohatl z karavanního obchodu po několik století. Nabatejci zprvu karavany přepadávali, ale pak zjistili, že je výnosnější od nich vybírat clo a poskytovat jim ochranu. Největšího rozkvětu dosáhla Nabatejská říše v 1. století př.n.l.

Hegra byla nabatejským druhým největším městem. Ležela na významné obchodní cestě. Skalní architektura zdejších hrobek vznikala současně s jejich výzdobou stejnou technikou vyřezávání ze skal, resp. odstraňováním skalní hmoty, jako nabatejské objekty v Petře. Hrobky pocházejí z období od roku 168 př.n.l., z doby prvního nabatejského krále, až po rok 106 našeho letopočtu, kdy Římská říše existenci Nabatejského království ukončila a kdy padl poslední nabatejský král.

Podle koránu byla tato oblast osídlena Thamúdovci v době Sáliha. Thamúdovci byli potrestáni Alláhem za modloslužby – zasaženi blesky a zemětřesením. Lokalita získala pověst prokletého pohřebiště dávné civilizace. Měla se provinit tím, že na strategicky uložené stezce žila z poplatků, které obchodníci platili při průchodu údolím, jež se nedalo obejít. A kdo nezaplatil, tak toho Nabatejci zabili. Proto na ně byla uvalena kletba a vyhynuli.

Lokalita se stala pro všechny muslimy zapovězeným místem. Poutníci na cestě do Mekky a Mediny, kteří tímto místem v pozdějších staletích procházeli, museli mít hlavu otočenou na druhou stranu, aby toto místo nikdy nespatřili.

Současná saúdskoarabská vláda se snaží pověst místa s očekávaným růstem cestovního ruchu vyvrátit. Hegra (Madáin Sálih, Al Hidžr) byla roku 2008 jako první saúdskoarabské místo zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

Po velmi rozlehlém areálu převáží návštěvníky po jednotlivých místech autobus. Nejen samy objekty, ale celé daleké okolí je úchvatné. Také Hegra má svou soutěsku Sík!

         Cestou do Medínyjsme, podobně jako po celé zemi, potkávali pasoucí se velbloudy a jejich honáky:

Mekka a Medína jsou dvě nejposvátnější místa islámu. V Mekce se roku 570 narodil Muhammad ibn Abdulláh, česky Mohamed, jehož nové náboženské učení změnilo nejen arabský svět.

Velmi stručně (jinak odkazuji opět na „Příběh Arábie“.): Mekka byla i před islámem poutním místem ke kamenné svatyni Kaaba a díky tomu bohatým městem. Ovšem tehdy s pohanskými bůžky. Mohamed měl v roce 610 prvé z řady zjevení, o nichž byl přesvědčen, že mu je sesílá Bůh, který si ho vybral jako posledního proroka. Vládnoucí Kurajšovci se obávali o své modly, ale hlavně o konec poutníků a s tím spojený výnosný obchod.

Mohamed musel roku 622 z Mekky uprchnout. Poté, co byl jinde odmítnut, byl se svými stoupenci přijat v oáze Jathríb, která byla později na jeho počest nazvána „Madínat an-Nabí“ – Město prorokovo neboli Medína. Den, kdy Mohamed došel do Medíny, se nazývá hidžra. Stal se počátkem muslimského letopočtu.

Vládci Mekky se nechtěli vzdát a proběhlo několik vzájemných bitev. Nakonec Mohamedovu vládu uznali i Kurajšovci a Mekka se stala náboženským centrem nové víry.

Mohamed se svým vojskem dobyl ostatní arabské kmeny. Některé se k němu přidaly dobrovolně, protože nové učení bylo srozumitelné a vneslo jim do života řád. Za Mohamedova života byla celá Arábie, tj. tehdy Arabský poloostrov, sjednocena novým náboženstvím.

Po Mohamedově smrti nastal složitý ideologický a mocenský boj, protože Mohamed nestanovil, kdo má být jeho následovníkem neboli chalífou. Spor o toto postavení se vyvinul v trvalé rozštěpení muslimů na dva nepřátelské tábory – na sunnity a šíity. 

Bylo by to na delší povídání, ale mimo možný rozsah článku. (Opět odkazuji na „Příběh Arábie“ a také na další cesto-faktopisnou knihu „Příběh Íránu, Mongolska a Turecka – říší, které pohnuly světem“. Saúdská Arábie je hlavním představitelem většinového sunnitského islámu, Írán hlavním představitelem šíitského islámu.)

Za Mohamedových nástupců se islám z Arabského poloostrova šířil rychle dál všemi směry. Všichni chalífové ctili povinnost muslimské společenství rozšiřovat. Arabové se stejně jako všichni dobyvatelé v dějinách zmocňovali veškerého hmotného i nehmotného bohatství vyspělých kultur, např. perské či indické, které si podmaňovali.

Sami ji pak ve svém„zlatém období“ rozvíjeli. V době, kdy Evropa žila v temném středověku, byla arabská věda na vrcholu. Její centra přitahovala nejlepší mozky z celého světa. Nesmírný význam měly překlady antických děl do arabštiny, protože v Evropě byly v originální podobě už zničeny. Zpět se později získaly díky překladům z arabštiny.  

MEDÍNA. Muslimové odkudkoli míří po staletí na pouť do Mekky a Medíny. V Medíně se nachází obrovská Prorokova mešita, která během modliteb pojme miliony věřících. Prorok Mohamed je v ní pohřben. Každý den přitahuje ohromné množství poutníků z řady zemí. Na velkou cestu po Mekce, Medíně a často spojenou i s jinými místy se vydávají především v organizovaných výpravách. Jejich účastníci mívají různými prvky sjednocené oblečení, a mají také stejná zavazadla. Důkladná organizace je vzhledem k ohromnému množství lidí nezbytnost.  

Z reakcí poutníků bylo patrné, že pouť patří k vrcholným okamžikům jejich života.

Na hlavní večerní modlitbu mohou až k bráně do mešity přijít všichni, za ní mohou pokračovat už jen muslimové. Na tomto a podobných náboženských místech musí ženy dodržet pravidla: zakryté paže a vlasy, volné šaty až po kotníky. Průvodkyni a excelentní šoférce naší šestičlenné party Monice, která sem jezdí opakovaně a už je patřičně vybavená, to nesmírně slušelo.

Záběry z večerní návštěvy Prorokovy mešity. Přichází se k ní kolem dlouhé řady luxusních hotelů po obou stranách. Vše je velkých rozměrů. Zašla jsem nejdál, kam je nemuslimům povoleno, k bráně:

         Ráno jsme se sem ještě vrátili. Opět jsem si přes oblečení natáhla vypůjčené dlouhé šaty a pod klobouk si uvázala šátek. Vrchol elegance to nebyl, ale v záplavě oblečení lidí z nejrůznějších zemí nic, co by budilo pozornost.

Překvapení cestou do Džiddy:

Přístavní DŽIDDA na pobřeží Rudého moře, s velkým přístavem, je se 4 miliony obyvatel po Rijádu druhé největší město Saúdské Arábie. Odjakživa bylo jejím největším obchodním centrem a ještě do nedávna bývalo i diplomatickým centrem a sídlem vrcholných orgánů země. Po 2. světové válce začala Džidda díky vysokým příjmům z těžby ropy rychle vzkvétat. Město se celkově zmodernizovalo, přístav byl rozšířen.

Džidda je známá jako brána do Mekky, do které je to odtud jen 90 km. Ještě dnes sem někteří poutníci do starého přístavu připlouvají a odtud se vydávají do Mekky na pouť jménem hadžd. Ta je jedním z pěti hlavních pilířů islámu. Vykonat by ji měl aspoň jednou za život každý muslim. Muslim, který absolvuje celý rituál pouti, obdrží titul hadži.

Většina poutníků se dnes dopravuje letecky Zdejší letiště jménem Krále Abdulazíze, ze kterého jsme se na konci vraceli domů, je největší v zemi a bezpochyby jedno z největších na světě.

Město Džidda existovalo už před vznikem islámu. Podle legendy se v něm nachází hrob Evy. My říkáme „pramáti lidstva“, zde ji nazývají „babičkou lidstva“. Wahhábistický islám návštěvu podobných míst nepodporuje a údajný hrob se dá ve městě prý obtížně najít.

V Džiddě v roce 2009 otevřeli špičkově vybavenou Technickou a přírodovědeckou univerzitu krále Abdalláha pro tisíce studentů. Její komplex zaujímá plochu 36 kilometrů čtverečních.

Jednou z atrakcí města je fontána krále Fahda z 80. let 20. století, nejvyšší na světě – stříká do výšky 312 m a vidět je z velké dálky. Zapíná se po soumraku.

         Jinou ohromující atrakcí měl být i nejvyšší mrakodrap světa Jeddah Tower s výškou přes 1000 m.  Stavba byla zahájena roku 2013. V roce 2018 byla práce zastavena a je jisté, že nikdy dokončena nebude. Foto z dálky s použitím zoomu:

 Historickým centrem Džiddy je čtvrť Al-Balad pocházející ze 7. století, další položka na seznamu UNESCO. Postupně se v ní renovuje architektura vysokých budov postavených z korálového kamene a zdobených barevnými dřevěnými arkýři jménem rawashin. Dřevěné vyřezávané dveře, typické pro celou Saúdskou Arábii, se samozřejmě nacházejí i zde. Jedna ze zachovalých bran, které do Al-Balad kdysi vedly.

Historické městoTAÍF v provincii Mekka se nachází v pohoří Hidžáz v nadmořské výšce 1879 m. Se svými asi 700 tisíci obyvateli je 6. největším městem v zemi. Neoficiálně se mu říká „letní hlavní město“, protože na rozdíl od většiny v létě rozpáleného Arabského poloostrova má v tuto dobu velmi příjemné počasí.

Město leží uprostřed zemědělské oblasti. Pěstují se tu hrozny, granátová jablka, fíky, chovají včely na med. Především má ale další přezdívku: město růží. Ty sice v době naší návštěvy ještě nekvetly, výrobnu parfémů z nich jsme samozřejmě nevynechali – stejně jako řada poutnických skupin z mnoha zemí.

Opevněné město Taíf bylo v dávných dobách náboženským centrem, místem uctívání bohyně Lát a poutním místem stejně jako nedaleká Mekka. Po prohrané bitvě v roce 631 vyjednalo vedení města v Mekce konverzi města k islámu. Modly bohyně Lát byly zničeny spolu se všemi ostatními známkami pohanské minulosti.

Ve zdejší historické mešitě měli výkladové panely o islámu. Pořídila jsem tu foto nejposvátnějšího místa islámu – mešity Al Haram v Mekce. (O ní za chvilku.)

 Za staletí Taíf prošel bouřlivou historií. Po vzniku království Saúdská Arábie v první polovině 20. století byl do značné míry stále středověkým městem a později byl značně modernizován. Moderně proto vypadá i historický súk (tržiště), do kterého se vchází branou a který své obchody otevírá až později odpoledne, kdy mohou lidé přijít po práci. Pokud potřebují, mohou se sem či odtud nechat vézt zdejšími „historickými“ taxíky.

Když se podíváte na mapku naší cesty, je vidět, že z Džiddy do Taífu vede dálnice přes Mekku. Část cesty jsme po ní jeli. Jenže do Mekky mají přístup jen muslimové a nemuslimové musí před Mekkou použít červeně vyznačenou objízdnou silnici (v noci neosvětlenou).

         Večer při návratu do Džiddy jsme se na konci Taífu před sjezdem z hor zastavili a pokochali krásnou vyhlídkou. Pak jsme opět jeli po objížďce okolo Mekky, která leží v horách v ďolíku, a přitom viděli špičku její osvětlené mešity Al-Haram.

Za pár hodin jsme se vydali na letiště a odletěli domů.