Baskicko – poněkud jiné Španělsko – 1.část

Na severu Španělska se mezi Pyrenejemi a Biskajským zálivem nachází jedinečné Baskicko, jedno ze 17 španělských autonomních společenství.

Baskové jsou nejstaršími obyvateli Evropy. Nejsou indoevropského původu. Díky geografické odlehlosti hluboko v nepřístupných horách se v průběhu dějin udrželi jako jediní z původních obyvatel před příchodem Indoevropanů.

Dodnes mluví svým jazykem baskičtinou (baskicky euskera), která se nepodobá vůbec žádnému jinému jazyku. Většina Basků, přes 2 miliony, žije ve španělském Baskicku, další v některých oblastech Španělska, za hranicemi ve Francii, a nezanedbatelné množství ve Spojených státech.

V Baskicku je baskičtina prvním úředním jazykem a španělština až druhým.

Baskičtina je jazykem obyvatel také některých částí sousedního autonomního společenství Navarra s hlavním městem Pamplonou. Také zde jsou nápisy dvojjazyčné a v baskofonních oblastech děti chodí do baskických škol.

Baskická teritoria zahrnují rovněž přilehlé části jihozápadní Francie s městy Biarritz a Bayonne v akvitánském regionu. Ještě blíž ke španělsko-francouzské hranici leží přímořské letovisko Saint-Jean-de-Luz, kde začíná nejznámější trasa Svatojakubské cesty. Na francouzském území ale baskičtina jako další úřední jazyk není uznávána.

V průběhu dějin museli Baskové za zachování svého jazyka, zvyků a nezávislosti vynakládat značné úsilí. V době, kdy Pyrenejskému (Iberskému) poloostrovu vládla Římská říše, to docílili výměnou za udělení obchodních práv Římanům a volný průchod přes hraniční horské území. Vizigóti po pádu říše římské už nebyli ochotni vyjednávat, ale s Basky nepochodili.

Ani následní Maurové do severních hor nikdy nepronikli, ovšem tento mocný nepřítel donutil jednotlivé kmeny Basků se sjednotit. V roce 818 byl jejich vůdce Iňigo Iňiguez prohlášen prvním vládcem baskického Navarrského království, které pak existovalo až do roku 1512.

Baskové si znalosti o své tradici a právech, tzv. fueros předávali ústně. Poprvé byly sepsány až ve 12. století.

Téměř během celého středověku se o vládu nad Baskickem přetahovali různí vojevůdci a kastilská koruna, která se postupně stala hlavní silou reconquisty (znovudobytí poloostrova od Maurů), zde získala svrchovanost jen s velkým úsilím a obtížemi.

Po dokončení reconquisty chybělo ke sjednocení španělského území Navarrské království obývané Basky. Po nátlaku kastilských panovníků a po vyjednání tradičních práv, se Baskové v roce 1512 svazku přidali a pak po následujících čtyři sta let svá práva bránili.

Roku 1530 vzniklo rozdělení baskických území mezi Španělsko a Francii.

Baskická fueros prohlásil za neplatná jako první Napoleon na počátku 19. století. Opět je v roce 1876 zrušili španělští liberálové. To se stalo příčinou vyburcování Basků k velkému patriotismu a touze po autonomii. V tomto období jakéhosi „národního obrození“ se zrodila ideologie baskického nacionalismu a separatistických tendencí.

V roce 1895 byla založena Baskická národní stranu EAJ se zaměřením na politickou nezávislost, ochranu baskické kultury a národních tradic. Je to druhá nejstarší politická strana ve Španělsku a v Baskicku je dodnes nejvýznamnější.

V roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka – poté, co proti demokraticky zvolené republikánské vládě vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca. Byl to jeden z nejkrvavějších konfliktů 20. století, který na velmi dlouhou dobu španělskou společnost hluboce rozdělil. Vyžádal si obrovské množství obětí (odhady mezi přes půl milionu po dva miliony), převážně civilistů, včetně popravených a zemřelých hlady.

Většina Baskicka padla do rukou frankistů hned roku 1936. Poslední odpor byl zlomen až po bombardování Guerniky v dubnu 1937, které se stalo námětem slavné protiválečné malby Guernica Pabla Picassa. (Více o Guernice v článku dál.)

Po skončení druhé světové války během Frankistického Španělska byla baskičtina přísně zakázána, stejně jako projevy baskické kultury či národní příslušnosti. Během násilných akcí přišlo o život až 21 tisíc lidí. To vyvolalo další napětí.

K nejlépe organizovaným hnutím odporu náležela baskická odbojová organizace Euskadi Ta Askatasuna – Baskicko a jeho svoboda, zkráceně ETA, ozbrojená baskická nacionalistická a separatistická organizace, která se snažila násilím a teroristickými útoky vytvořit z Baskicka nezávislý stát. Existovala v letech 1959–2018. Během této doby si její útoky vyžádaly přibližně 820–850 obětí a několik stovek zraněných.

V roce 2014 organizace oznámila ukončení ozbrojeného boje, roku 2017 předala úřadům polohu svých úkrytů se zbraněmi a v roce 2018 oznámila své definitivní rozpuštění. Několik dní před tím požádala veřejnost o odpuštění zla, které ve jménu své věci spáchala.

Od roku 1975 mezitím probíhal ve Španělsku po pádu diktatury generála Franka proces přechodu k demokratické společnosti. Nebylo to jednoduché, velkou roli hrály nacionalismus a separatismus. Nakonec vznikl při tvorbě nové ústavy v roce 1978 kompromis, jehož cílem bylo mj. upokojit separatistická hnutí a odzbrojit extrémisty.

Španělsko bylo přeměněno ve vysoce decentralizovaný stát, fakticky federativní, v němž jednotlivé autonomní oblasti byly vymezeny na základě historických nebo národnostních hledisek. Každá ze 17 nově vzniklých autonomních oblastí má široké legislativní a výkonné kompetence, vlastní parlament, vlastní vládu, daňový systém i policejní složky.

Jedním z těch 17 je Baskicko. Rozsah pravomocí se u každého autonomního společenství poněkud liší a je stanoven v „autonomním statutu“ příslušného společenství, v podstatě regionální ústavě. Přitom je rozdíl mezi „historickými“ autonomními společenstvími, jako je Baskicko, Katalánsko, Galicie, Andalusie, a mezi ostatními. „Historická“ získala více pravomocí.

Symbolem identity baskického národa je vlajka s bílým křížem a zeleným křížem sv.Ondřeje (připomíná bitvu vyhranou v den jeho svátku).

(všechny fotografie jsou vlastní)

Baskicko (baskicky Euskadi), baskická autonomní oblast, se administrativně člení na 3 provincie:

- Álava (baskicky Araba ) s hlavním městem provincie i celého Baskicka Vitoria-Gasteiz,

- Vizcaya (baskicky Bizkaia) s hlavním městem provincie, největším baskickým městem a důležitým průmyslovým centrem Bilbao (baskicky Bilbo),

- Guipúzcoa (baskicky Gipuzkoa) s hlavním městem provincie San Sebastián (baskicky Donostia).

Mapa Baskicka (výstřižek z časopisu „100+1 zahraničbních zajímavostí“)

Baskicko není rozlohou velké, ale i tak má tři odlišné klimatické oblasti:

- Bilbao a San Sebastian leží v severní atlantské části s mnoha údolími, jimiž z hor do Biskajského zálivu protékají krátké řeky, včetně řeky Nervión v Bilbau a řeky Urumea v San Sebastianu. Pobřeží je drsné, s vysokými útesy a malými zátokami. Sever Baskicka je součástí tzv. Zeleného Španělska s převládajícím vlhkým oceánským podnebím a s mírnými teplotami. Chodit s deštníkem je praktické, protože občasné srážky jsou běžné a mohou se objevit i několikrát za den.

- Jižně mezi pohořími leží střední oblast s náhorní plošinou zvanou Llanada Alavesa (Álavské pláně) a v ní Vitoria-Gasteiz, hlavní město autonomního společenství Baskicko. Řeky odtud tečou jižním směrem k řece Ebro. Střední část je více ovlivněna kontinentálním podnebím s teplými suchými léty a chladnou zasněženou zimou.

- A na jihu Baskicka v údolí řeky Ebro leží třetí baskická oblast Rioja Alavesa, součást vinařské oblasti Rioja s klimatem plně kontinentálním.

* * *

VÝLET DO BASKICKA. Po nastudování podkladů o Baskicku a s rezervací ubytování v Bilbau a San Sebastianu jsme se tam na sklonku léta 2023 vydaly s kamarádkou Zorkou. Nebudu napínat – cesta se nám povedla.

Největší baskické město BILBAO ležící na řece Nervion je centrem baskického průmyslu a hlavním obchodním přístavem. Už od roku 1300 bylo důležitým přístavem pro export zboží z Kastilie a prosperovaly v něm přádelny vlny. Od 19. století, kdy se v okolí našla železná ruda, přibyly ocelárny a chemické továrny, železárny a ocelárny. Severní Bilbao s přístavem je dodnes důležitým mezinárodním námořním uzlem.

Proslulé turistické centrum z Bilbaa učinila až v roce 1997 stavba Muzea Guggenheim. Město současně prošlo velkou renovací a stalo se důležitou kulturní scénou celého Baskicka s mnoha uměleckými galeriemi, muzei, divadly a koncertními síněmi.

V západní části centra Bilbaa se nachází nejen většina z uvedeného včetně slavného muzea, ale také moderní autobusové nádraží Bilbao Intermodal v oblasti Mamés. Název získala podle vedlejšího fotbalového stadionu San Mamés, postaveného roku 1913 pro národní tým a klub Athletic Bilbao, s kapacitou 40 tisíc diváků. Nedávno byl původní stadion zbourán a postaven obrovský nový.

Okolo obou objektů a za typického střídavého počasí vedla naše první cesta ke slavnému muzeu.

Největší lákadlo Billbaa – Guggenheimovo muzeum architekta Franka Gehryho – leží u nábřeží řeky Nervion. Úchvatná stavba se po svém otevření v roce 1997 stala symbolem Bilbaa. Muzeum (my bychom spíš řekli „galerie“) vystavuje hlavně umění 20. století a zahrnuje také různé tematické expozice. Ovšem nejkrásnější je stavba sama.

U hlavního vchodu ze strany od města stojí socha Puppy (štěně) amerického výtvarníka jménem Jeef Koons, pokrytá květinami. Měla tu přitom být jen dočasně při zahájení. Na opačné straně u nábřeží pozornost poutá zase socha Tarantule matky francouzské umělkyně Louise Bourgeois.

Prohlédly jsme si i vnitřní prostory a nesmírně nás potěšila zejména rozsáhlá výstava díla Oskara Kokoschky. Umění je ale tady všude. Bylo i cestou po nábřeží od muzea ke Starému městu. U mostu, který projektoval světoznámý Santiago Calatrava (viz článek o Valencii) a který je autorem i zdejšího nádherné letiště, jsme odbočily k lanovce na vyhlídku Artxanda.

Pak dále po nábřeží jsme došly až ke kostelu sv. Antonína s nejstarším bilbajským mostem, u kterých stojí tržiště Ribera plné dobrot. V něm se návštěvník Baskicka opravdu poměje! (Tady výjimečně i návštěvník „bezlepkáč“, který jinak ze všudypřítomných pintxos – baskických obložených chlebíčků jako téměř jediné nabídky – není samozřejmě u vytržení. Jen hladově kouká a živí se po většinu výletu „pro sichr“ přivezeným bezlepkovým chlebem. O baskické kuchyni si k tomu může nadále v brožurách číst, běžně k nenalezení. Výjimky nepatrné. Bohudík v Baskicku jediný povzdech.)

Historické centrum Bilbaa jsme samozřejmě také prozkoumaly, včetně gotické katedrály ze 14. století.

V Bilbau nás ale zaujalo hlavně něco dalšího osobitého. Tím byl v severním Bilbau, v ústí řeky Nervion BISKAJSKÝ GONDOLOVÝ MOST (Puente Colgante), roku 2006 zapsaný na Seznam světového dědictví UNESCO. Vede z předměstí Portugalete na druhou stranu zálivu do Getxo, někdejších samostatných měst.

Na konci 19. století bylo Španělsko po ztrátě posledních kolonií jednou z hospodářsky nejzaostalejších zemí Evropy – ovšem s výjimkou Baskicka, kde průmysl a zámořský obchod kvetly. V ústí řeky vznikl velký obchodní a průmyslový přístav a spolu s ním vyvstala potřeba spojit oba břehy řeky tak, aby to nebránilo plavbě velkých lodí. Konstruktér Alberto Palacio, žák slavného Gustava Eiffela, zvolil netradiční řešení – gondolový most – přepravu gondolou po mostní konstrukci. Most 160 m dlouhý a 45 m vysoký umožňuje pod ním proplouvat i obřím nákladním lodím. Nemusel být zvedací.

Roku 1893 se do provozu uvedený železný gondolový most stal chloubou celého Baskicka. Stal se prvním transbordérem (“převážejícím náklad“) na světě a vzorem pro budování podobných jinde na světě. Gondola má kapacitu 6 automobilů, 6 motocyklů nebo kol a až 200 pasažérů. Jedna její jízda trvá minutu a půl. Během dne jezdí sem a tam každých 8 minut a za den asi 300 krát.

VITORIA/GASTEIZ je hlavním městem nejen provincie Álava a současně také celého autonomního společenství Baskicko. Není to tedy Bilbao, jak se lze někde dočíst a jak se řada lidí domnívá. Vitoria je velmi krásné město se zachovalým historickým jádrem a hradbami. Založeno bylo ve 12. století na významné obchodní cestě a je znát, že se obchodu dařilo.

Centrem starého města je Plaza de la Virgen Blanca. Náměstí je pojmenováno po Bílé Madoně, patronce města. Na jedné straně náměstí stojí kostel San Miguel se soškou patronky v popředí. Na druhém konci náměstí pomník oslavující Wellingtonovo vítězství nad Francouzi roku 1813. Tehdy Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu, zvítězil nad Josefem Bonapartem. Bitva u Vitorie, součást napoleonských válek, byla rozhodující bitvou Španělské války za nezávislost. Znamenala zhroucení francouzské vlády ve Španělsku.

Katedrála sv.Marie je jedním z mnoha krásných kostelů ve městě.

Staré město leží na vyvýšenině, Nové město leží na druhé straně od Plaza de Espaňa, typického náměstí z 18. století. Zatímco historické centrum budované ve 12. století vyrostlo na pahorku, moderní čtvrti spíše v nížině. Obě části města pro pohodlí obyvatel propojují na několika místech venkovní jezdící schody.

Další záběry z Vitorie.

Vitorií, a také Bilbaem i San Sebastianem, prochází francouzská trasa poutní Svatojakubské cesty (viz článek „Do Santiaga de Compostella se nejen chodí“).

Na jiný pěkný výlet jsme vyrazily po drsném a členitém pobřeží Biskajského zálivu (celkem měří asi 180 km). První zastavení: BUTRÓN, národní kulturní památka, původně středověký hrad. Téměř kompletně přestavěný v roce 1878. Jeho pohádková podoba byla inspirována bavorskými zámky.

GAZTELUGATXE, další turistická atrakce rozeklaného vápencového pobřeží, zde obklopeného chráněným biotopem. Neobydlený skalnatý ostrůvek, spojený s pobřežím umělým kamenným mostem. Nachází se na něm svatyně San Juan Gaztelugatxe . Po příkrém svahu k ní vede 241 schodů. Kaplička, resp. někdejší poustevna, je Basky velmi navštěvované poutní místo. Na sv. Jana sem proudí obyvatelé nedalekého Bermea. Na sv. Ignáce z Loyoly, spoluzakladatele Tovaryšstva Ježíšova neboli Jezuitského řádu, zase obyvatelé z jeho rodiště – baskické Loyoly.

(Jezuitský řád, Tovaryšstvo Ježíšovo pochází z Baskicka. Založil jej se skupinou kněží roku 1534 Ignác z Loyoly, kde se narodil do šlechtické rodiny. Papež Pavel III. založení potvrdil, ustavil řád a Ignáce jeho nejvyšším generálem.)

Jít ke svatyni jsme nikdo z výletníků neměli v úmyslu a byli jsme rádi, že jsme ostrůvek v najednou vzniklé mlze vůbec zahlédli. Baskické počasí dávalo najevo, že s ním nejsou žerty. Než jsme došli pár kroků z parkoviště, propukl silný déšť. Pod stromem a pod deštníky jsme si tak pár minut prohlíželi pomník těch, kterým se moře stalo osudným.

BERMEO je nejdůležitější rybářský přístav Baskicka. Pochází z raného středověku. Oficiálně bylo městem Ferdinandem Aragonským jmenováno roku 1476. Staré město je malé, ale půvabné. Středověký klášter sv.Františka působivý.

GERNIKA (španělsky Guernica). Město, které 26. 4. 1937 vstoupilo do světových dějin – se stalo terčem prvního kobercového náletu na světě. Provedla jej německá Luftwafe + italská Legión Condar na žádost generála Franka. Město bylo téměř srovnáno se zemí. Pro útok byla vybrána doba rušného pondělního trhu. Zahynuly asi dva tisíce lidí. Vybombardovanou Gerniku o dva dny později dobyli frankisté.

Stejnojmenný obraz Pabla Picassa se nalézá v Madridu, v Muzeu královny Sofie.

Gernika má pro Basky velký symbolický význam. Po staletí se zde vůdci Basků setkávali na demokratických shromážděních pod dubem Gernikako Arbola, symbolem starobylých kořenů baskického národa. Až do roku 1876 se pod ním scházel baskický parlament. K dubu se přicházeli po své korunovaci poklonit i španělští králové v době, kdy se Baskicko stalo součástí Španělska. Slibovali u něj zachování baskických tradičních práv (fueros).

Pozůstatky 300 let starého dubu se pietně uchovávají poblíž mladého dubu, pokračovatele tradice.

Od roku 1979 se na slavnostních shromážděních schází parlament autonomního Baskicka v budově Casa de Juntas.

Také Gernikou prochází Svatojakubská cesta.

Z technických důvodů pokračování článku v „Baskicko – poněkud jiné Španělsko – 2.část“