Zatáhni mě za prst! - aneb Já jsem Čerokéz a kdo jsi ty?

Indiáni mají spoustu zvláštních vlastností. V ohrožení života jsou krutí a nelítostní, milují svoje stařečky a nejedí psy. Mají zvláštní humor a hluboce zakořeněnou hrdost na svůj původ. A opravdu nikdy, je netahejte za prst.

Po předcích, kteří statečně bojovali o své přežití, zůstalo v indiánských povahách pár zvláštních vlastností. Objevují se bez varování, když jim hrozí nebezpečí a patří mezi ně krutost, nelítostnost a důslednost, dotáhnout věci až do úplného konce. Indiáni tvrdí, že s nimi, také nikdo neměl slitování.

Tahle chladnokrevnost, je však vyvážena vlastnostmi tak hřejivými, až vás z nich někdy zabolí srdce.

Dnešní indiáni, už samozřejmě nežijí v klasických Teepee, jak je známe z filmů. I když, někteří ano, protože je to stále nejlevnější a nejpřirozenější forma bydlení, která je nestojí skoro nic.

Indiáni mají postavené dřevěné chaty, a mají rádi své pohodlí. Pohodlím, si představte desítky kůží, navršených na zemi, křesílkách a kolem krbu, které skvěle izolují a absorbují teplo.

Pamatuji si, jak jsme jednou byli navštívit Tammyho sestřenici a její rodinu. Byl večer, oheň v krbu příjemně praskal, a nedaleko od stolu, byla na trámech zavěšená houpací síť, bohatě vystlaná kůžemi a dekami. Lehounce se pohupovala a já si říkala, jaký je to skvělý vynález, nepoužívat dětskou postýlku, ale houpací síť, která děťátku nabídne luxusní houpání a pocit bezpečí, uprostřed heboučkých dek.

Tammyho sestřenice, několikrát vstala od stolu, nakoukla do sítě, tichounce zabroukala a jemně ji rozhoupala v kolébacím rytmu. Pomyslela jsem si, že dítě slyší blízké hlasy a zvuky, je stále v centru dění, a necítí se samo a ohrožené.

A pak Jenny vstala a odešla s nádobím do kuchyně, já přiložila do ohně a šla nakouknout do houpačky. Rozevřela jsem sevřenou síť, odhrnula deky a snažila se zahlédnout spící dětskou tvářičku. Ze záplavy dek se vysunula stařičká, suchá větvička, což byly prstíky, a pak snědá paže, potažená tenkou, papírovou kůží, která se zlehounka dotkla mojí tváře. A z dek na mě zamrkala dvě černá očka, svraštělá tvář a široký bezzubý úsměv, šťastný a bezelstný.

Potlačila jsem šok, ale to už vedle mě stála Jenny, srdečně se usmála, pohladila tvářičku pokrytou hlubokými brázdami a řekla: „Babička má dneska dobrou náladu, že jo, dobře se vyspala a snědla talíř polévky.“

Rozumíte tomu dobře. Indiáni se do poslední chvíle starají o svoje stařičké předky. Nezavírají je do zadních pokojů se slovy, aby měli klid /ti ležící/, oni totiž o žádný klid nestojí. Chtějí být se svojí rodinou, být jejich součástí, jak jen to jde. A indiáni to nechápou jako starost, jenom jim vracejí lásku a péči, kterou od nich sami, tak často dostávali.

Vím, jak mi vhrkly slzy do očí, když jsme seděli kolem ohniště v šamanově Teepee. Tiše jsme si vyprávěli různé příběhy, a kouřili dýmku. A pak šaman rozvázal plátěný pytlík se sušeným masem, vytáhl jeden obzvlášť pěkný kousek, důkladně ho rozkousal a sáhl vedle sebe, do záplavy chlupatých kůží, kde pevnou rukou zvedl do sedu, stařičkou postavu. Vytáhl z úst důkladně rozkousané sousto a vložil ho do úst svého otce. Ten začal tiše přežvykovat a pak ukázal na dýmku. Šaman mu dal pobafat, a pak ho jemně položil zpátky mezi kůže. Slabounkou ruku si nechal vloženou v té svojí, a pokračoval v hovoru.

Uvědomila jsem si, že tohle všechno se děje úplně mimoděk, přirozeně, a já celou dobu vůbec netušila, že tam jeho otec je, pospává, naslouchá a je s námi. Byl tak tichý a neviditelný, skoro jako záchvěv očních víček. Byl, a najednou nebyl.

Nikdy jsem neměla pocit, že by péče o staré rodiče, indiány obtěžovala, naopak jsem vždy cítila, že to dělají s hlubokou láskou a úctou.

Také jsem často v rezervaci navštěvovala Mimmi, Tammyho tetu. Hlídala pět malých dětí své dcery, a sdílela domácnost se svojí stařičkou, seschlou matkou, které byla neustále zima, celé dny vyprávěla vtipy a hlasitě se smála.

Seděla v křesle, zabalená do několika dek a peřin, a na hlavě měla naraženou, hluboko do očí, teplou, pletenou čepici. Celý den nezavřela pusu, pořád vyprávěla vtipy a smála se tak nahlas, že jsem si často říkala, že takové rodinné štěstí, bych asi neunesla.

Malé děti po ní celé dny lezly, a ona se chechtala a vyprávěla.

Ráda bych vám pár vtipů řekla, ale bohužel mluvila jenom čerokézsky, a smála se tak hlasitě, že mi často unikla pointa a máloco jsem rozuměla.

Nechápala jsem, jak to Mimmi může vydržet.

Mimmi se zasmála a řekla: „Jednou jsme ji museli dát do nemocnice, měla zápal plic. Doma bylo takové ticho a smutno, že jsem měla pocit, že se zblázním. Jsem šťastná, že je veselá a směje se. Znamená to, že je zdravá. Holčička naše.“

A já se zastyděla.

Za zmínku stojí zvláštní vztah indiánů ke zvířatům. Tím myslím, ke psům.

Udiveně jsem zírala na naprosto poslušné psy, kteří doprovázeli svoje pány kamkoliv, a udělali přesně to, co se po nich chtělo. Nikdy jsem neviděla, že by jim indiáni dali nějaký slovní pokyn nebo povel. Oni na ně vlastně vůbec nemluvili.

Vzpomínala jsem na svého mopsíka, který byl stále dobře naložený a dobrácký, a o kterém jsem tvrdila, že bohužel neslyší. Slyšel jen jeden jediný zvuk, a to byl zvuk otevírané lednice.

Když jsem tohle indiánům vyprávěla jako vtipnou příhodu, dívali se na mě studeným pohledem a nechápali, čemu se směju. A pak mi řekli, že na psa se vůbec mluvit nemusí. To, co po něm chceš, musí dávat smysl, a sdělíš mu to jasně a zřetelně z hloubky svojí duše. Svojí vůlí a pokynutím hlavy.

Pes, tě totiž doprovází, protože chce. Ne, protože musí. Ale proto, že je tvůj společník, tvůj přítel, chce ti být nablízku a chce ti pomáhat. Cítí se zrovna tak jako ty. Je smutný, když ty jsi smutný, a je veselý a šťastný, když je ti dobře.

Indiáni tvrdí, že jsou se svým psem spojeni srdcem. Viděla jsem je mnohokrát bolestivě plakat, když na zemi svírali v náručí tělíčko svého mrtvého psa, a také jsem viděla, jak pes zemřel u těla svého mrtvého pána, svého přítele. Nechtěl žít bez něho.

Také jsem zažila něco zvláštního, co potvrdí moje předchozí slova.

Navštívili jsme našeho přítele Jacka. Bydlel v rezervaci v Teepee, a žil přirozeným indiánským životem, ve snaze dokázat, že člověk potřebuje pro spokojený život jen přírodu a les. Teepee obýval se svým psem Bazem, který byl na první pohled, jasným a dokonalým spojením vlka a psa. Usadili jsme se kolem hořícího ohně a začali si povídat.

Pes se najednou posadil, zastříhal ušima a podíval se Jackovi do očí. Ten se zaposlouchal do zvuků noci, nepatrně kývl hlavou a pes vyběhl ze stanu ven.

Za několik minut se vrátil zpátky, a v tlamě nesl divokou, naducanou koroptev.

Jack podrbal Baze za ušima. „A už tady máme večeři. Baz ví, co se sluší a patří, když přijde návštěva.“

-----------------------------------

Indiáni mají také zvrácený smysl pro humor a hluboce zakořeněnou hrdost na svůj původ.

Pamatuji si na jedno teplé odpoledne, kdy jsem uprostřed obýváku malovala veliké, vysoké plátno. Balancovala jsem na rozkládacích schůdcích a zapichovala štětce, za uši, do vlasů a do pusy, neměla jsem prostě žádné jiné vhodné, odkládací místo.

Anežka u kuchyňského stolu energicky strouhala na struhadle syrové brambory, protože má „děsnou, ale úplně děsnou chuť na bramboráky se zelím“, a pode mnou na zemi, klečeli naši chlapci, dvojčata, a skládali stavebnici venkovské farmy, s tisíci zvířátek, které opatrně kladli do výběhů s korýtky.

Farmu jim pomáhá stavět jejich děda Ben, který u nich leží na pravém boku, podpírá si hlavu dlaní, a právě hlasitě chrápe.

Pokud se divíte, proč nemaluji v klidu svého ateliéru, musím vám říct, že já prostě v tichu malovat neumím. Soustředím se na práci mnohem líp, když je kolem mě mumraj, a také umím skvěle vypínat zvuk.

Na vysoké plátno jsem namalovala moderní mrakodrap, tyčící se do nebe, z pohledu zdola, tak jak ho vidí přilétající ptáček do koruny stromu, kde má hnízdo s mladými. Ptáčci s křikem rozevírají zobáčky a natahují se po potravě, která visí jejich otci ze zobáku. Ten se otáčí za leskem oken mrakodrapu a naslouchá zvukům velkoměsta.

Najednou někdo zazvoní u dveří. Opatrně slezu ze schůdků, překročím spícího Bena, našlápnu mezi prsty růžové prasátko a odbelhám se ke dveřím.

Za nimi stojí vysoký, snědý muž v drahém obleku, s krátkými, bílými vlasy. Nepatrně na mě kývne.

„Jsem Ahaan, Benův bratr, prý je tady u vás?“ Usměje se.

Kývnu a pustím ho dovnitř. Oba kluci vyskočí ze země a běží vstříc návštěvě.

Začnou se překřikovat. „Kdo jsi, kdo jsi?“

Muž se skloní dolů, podá Ayianovi ruku, zamračí se a hrdě řekne:

„Já jsem Čerokéz. A kdo jsi ty?“

Ayian se rozchechtá. „Já jsem Čechokéz!“. A potřese muži rukou.

Vashti zakřičí: „Já taky! Já taky!“

Muž sevře ruku v pěst a vystrčí ukazováček. „Zatáhni za něj.“ Řekne Vashtimu.

Ten bez zaváhání za prst zatáhne.

Muž se hlasitě uprdne. „Kouzlo. To čumíte, co?“

A kluci se smějí jako blázni a běží zpátky ke stavebnici.

Muž si všimne na zemi spícího Bena. Rozeběhne se a s výskokem na ležícího Bena skočí.

„Vstávej! Brácha je tady!“

Když jsme s Anežkou dosmažily bramboráky a nakrmily hosty, šla jsem do obýváku poklidit hračky.

Zkameněla jsem a nevěřícně zírala na svoje plátno. Ptáčkovi přilétajícímu do hnízda, ve stínu mrakodrapu, někdo domaloval na hlavu vysokou indiánskou čelenku. Otočila jsem se do kuchyně a chystala se řvát.

Ayian se na mě mile usmál. „Takhle je to mnohem hezčí maminko.“

A Benův bratr vstane od stolu a přistoupí k obrazu. Opatrně odsune schůdky a pečlivě si ho prohlíží.

Pak ke mně otočí snědou tvář, a já vidím, jak mu z očí stékají slzy.

Dojatě pokývá hlavou. „Ten obraz koupím, ať stojí, co stojí.“

A představte si, že tenhle obraz dodnes visí ve vestibulu banky, umístěné v hale vysokého mrakodrapu, jejíž předsedou představenstva je Benův, čerokézský bratr Ahaan.

Malý ptáček s indiánskou čelenkou mu připomněl osamělost indiánů, jejich marný boj o udržení indiánských tradic a souznění s přírodou, ve stínu pokroku moderní doby, kterou symbolizuje vysoký mrakodrap.

A Ayian, dnes už větší, maluje tak překrásně, že vyhrál dvě mezistátní výtvarné soutěže.

Jeho bratr, Vashti, plachý a mlčenlivý, vždycky se schovávající za záda svého odvážnějšího dvojčete, je velikou nadějí amerického fotbalu. Prý o něm ještě uslyšíme.

Tak já nevím. Život má velký smysl pro ironii.

A když mě popadne hrdost, že alespoň jeden z chlapců, je skvělý po mně, nechtíc se podívám na obrazovku počítače, na kterém Tammy, můj muž, vytváří nové designové návrhy nejnovějších automobilů. Dojde mi, že moji chlapci, ze mě možná, nemají vlastně vůbec nic.

Podívám se ke stolu, kde Anežka strouhá, už nejméně po tisící, brambory na bramborák.

Strouhne se do prstu. „Do hajzlu, já se na to vyseru!“ Zaječí česky, vyskočí od stolu a převrhne židli.

Jo, aspoň, že jedno dítě, má něco po mně.

Howgh.