Ty jsi Tammyho holka, že jo? aneb My, indiáni, si vždycky pomáháme.

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a začala žít poblíž jeho tradiční rodiny, na úpatí Great Smoky Mountains.Život mezi indiány,i když se vás přímo netýká, je hodně jiný.Musíte si zvyknout, nebo se zabít. Nic mezi,neexistuje.

Když jsme se přestěhovali do Severní Karolíny, a začali žít poblíž indiánské rezervace, na úpatí Great Smoky Mountains, můj muž Tammy mi řekl: „My, indiáni, si všichni pomáháme, tady nemusíš mít z ničeho strach.“

Slovům, z ničeho strach, jsem se prvně zasmála, když jsme se nastěhovali do strašidelného domu, a kde nám po nocích talíře a nádobí, lítalo z kuchyňské linky ven a třískalo s sebou o zdi a nábytek. Naštěstí, se nám dům podařilo rychle prodat, ale zaslechla jsem, že se v něm nájemníci střídají tak rychle, jako ponožky. O domě píšu ve svém vyprávění Jak vyděsit indiána z kmene Čerokí.

A smát jsem se přestala, když už jsme byli pohodlně usídleni v krásném, dřevěném domě na rozkvetlé louce, v blízkosti hustého lesa. Děti jsme ještě neměli, a já se vydala na nákup, samozřejmě autem, protože nejbližší městečko je vzdálené 32 mil. Ale kdo by to počítal.

Ten den, svítilo slunce, a já, ohromená nekonečnou vzdáleností kamkoliv a pocitem svobody, který se vás zmocní z toho obrovského, otevřeného prostoru, jsem uháněla po klikatých cestách lesem, a loukami, a prach se za mnou do výšky vířil.

Projdu si městečko, nakoupím, a ještě si zajdu na dobrý oběd.

A pak jsem uslyšela ránu a auto se začalo stáčet ke straně. Guma v háji. Paráda. Byla jsem právě na lesní cestě mezi stromy, a vyměnit pneumatiku na autě, kterým se tu běžně jezdí, protože nafta a benzín, je levnější než lahvička vody, nepřicházelo v úvahu. Prostě bych ji ani neunesla.

Jo, Amerika, ta je prostě megalomanská.

Popadla jsem telefon. Jak asi tušíte, v hustém porostu mi rozzářeně nabízel jednu jedinou čárku signálu. Vztekle jsem kopla do pneumatiky a zařvala česky „Do prdele!“. Ze stromů se vyděšeně vzneslo hejno ptáků a pak nastalo naprosté ticho.

Sedla jsem si do trávy a přemýšlela. Cestou jsem nepotkala jediné auto, jaká je pravděpodobnost, že někdo pojede? Dojdu pěšky zpátky? Nebo aspoň na lepší signál?

Zaslechla jsem zaštrachání v keři, přímo za mnou. Otočila jsem se, a z porostu se vynořil starý, bělovlasý indián. Byl oblečený v tradičním oděvu, v ruce měl dlouhý klacek a přes rameno přehozený kožený vak.

Vyskočila jsem na nohy.

Indián na mě povzbudivě kývl, důkladně si prohlédnul mě a auto, a pak pronikavě hvízdl.

A z porostu vyšla skupinka lidí s košíčky. Oblečení byli normálně, ale indiánské tváře jsem poznala hned.

Přistoupil ke mně vysoký, snědý muž. „Ty jsi Tammyho holka, že jo? Já jsem bratranec jeho strýce. A tohle, ukázal na ženu s dlouhými, šedivými vlasy, to je sestra jeho babičky, z matčiny strany.“

A já nejsem tvoje matka, ale tvůj syn. Vzpomněla jsem si na Cimrmany, a zaškubaly mi koutky.

Vděčně jsem se usmála. Muž vyndal rezervu z auta a s pomocí ostatních, jsme pneumatiku vyměnili.

Do města jsem už dojela dobře, a zastavila u velkého obchodního domu s potravinami.

Co se mi na Americe líbilo vždycky, že tady se neskrblí. Koupíte si mléko a džusy v kanystříku, ne jeden, ale rovnou celé balení, a toaletní papír je vždycky po 100 kusech. Uzenina a sýry jsou balené po půl kilu, krabice s těstovinami a rýží, jsou ve velikosti velkého monitoru, a doma vám prostě nedojde vůbec nic. A taky máme všichni americké lednice, to bude asi tím.

U kasy jsem všechno naskládala na posuvný pás. Pohledná prodavačka se na mě podívala a řekla: „Ty jsi Tammyho holka, že jo? Já jsem dcera sestřenice jeho tety Marnie, z matčiny strany.“ Usmála se.

„Ten sýr vrať zpátky, začíná smrdět. A ty rajčata si taky neber, já ti večer pošlu po bráchovi jiné, lepší.“ A mrkla na mě pravým okem.

Zamrkala jsem oběma. Já to jedním neumím.

Zajela jsem k benzínové pumpě. Tady je to také jinak než u nás. Stojí tam chlápek, co vám natankuje, přece si nebudete špinit ruce. A tankuje se v galonech.

Jeden galon je 3,785 litru, kdybyste to nevěděli.

„Kolik to bude?“ Zeptal se mě chlápek v umaštěných montérkách.

V matematice jsem byla vždycky slabá, v podstatě se divím, že spočítám psovi nohy. Ale byla jsem připravená. „Plnou.“

„A kolik se Vám tam vejde?“

Začala jsem v duchu, přepočítávat litry na galony. A už to vypadalo, že ze mě vypadne nějaké nesmyslné hausnumero, a právě jsem začala silně nenávidět Tammyho, když k nám přistoupil štíhlý, snědý chlapík v obleku, z vedlejšího vozu.

„Ty jsi Tammyho holka, že jo? Já jsem bratr jeho sestřenice Sandy, té, co má ty čtyři psy. Já se tady o to postarám, dojdi si dovnitř na kafe, já pak za tebou přijdu.“

Čtyři psy? Nikdy jsem neslyšela o sestřenici, co má čtyři psy.

Všimla jsem si, že muž má stejný orlí nos, jako Tammy. Asi na tom něco bude.

Radostně jsem kývla.

Také jsem sebou vezla závěsy do čistírny. Tu jsem našla hned, na rohu dlouhého bloku nízkých budov, přímo za benzínkou.

Žena v čistírně, malá a pomalá, si mě se zájmem prohlédla.

Jestli mi řekne, že jsem Tammyho holka, asi se zabiju.

A přijede záchranka, z ní vyskočí dva lékaři a sestra a řeknou mi: „Vy jste Tammyho holka, že jo? Já jsem Tammyho strýc z babiččiny strany, a tohle je můj nevlastní otec.“ A sestra řekne: „A já jsem sestřenice jeho matky, od jejího bratra Vinnieho.“

Jenže, žena neřekla vůbec nic, vzala závěsy do rukou, rozklepla je a pečlivě prohlédla. Pak je složila úhledně do komínků a usmála se.

„Odneste si je radši k tetičce MarryJoe, ta je ručně vyčistí na louce, a nechá je krásně proschnout. Tady to děláme jen chemicky, a zbytečně by se zničily. Byly drahé, že jo?“

A mrkla na mě pravým okem.

„Vy jste asi Tammyho sestřenice z Benovy strany, že mám pravdu?“  Chtěla jsem zavtipkovat.

„Ne, já s indiány nemám nic společného, ale chodila jsem s Tammym do školy.“

Řekla žena, a otočila se k obrovské, pípající bedně, která právě dokončila sušící program.

Zmocnila se mě paranoia. Měla jsem pocit, že ať se podívám na kohokoliv ve městě, je to jistojistě Tammyho příbuzný, nebo s ním aspoň chodil do školy, nebo hrál piškvorky. A zná mě.

Ale nikdo už na mě při toulkách městem nepromluvil, a tak jsem se uvolnila a přestala být ostražitá.

Ostražitost na mě skočila a objala mě pevně kolem krku ve chvíli, kdy jsem přijela do pneuservisu, abych si nechala opravit píchlou pneumatiku.

Motalo se tam spousta umouněných a snědých chlapíků, a bylo těžké rozeznat, jestli jsou to přímí potomci indiánů, nebo jen mají zašpiněné tváře.

Dva muži vykutáleli píchlé kolo z Jeepu, a řekli mi, ať chvíli počkám. Opraví to prý hned.

Potěšili mě, přece nepojedu znovu do města. A právě jsem si začala říkat, že svět je fajn, a všechno mi vychází, když ke mně přišel vysoký, útlý chlapec, v zašpiněných montérkách, s dlouhými, černými vlasy až do pasu. Indián!

A zíral beze slova na mě.

Když na mě zíral asi pět minut, kývla jsem přátelsky hlavou.

„Ty budeš asi taky znát Tammyho a jeho rodinu, že jo?“ A zářivě jsem se usmála.

Chlapci se změnil výraz v očích, rozjasnil se, ale hned se zakalil zpátky.

„Ne. Já jenom ještě nikdy neviděl, takovýhle kozy.“  A utřel si nos do hřbetu ruky.

Dva chlapíci, co právě nesli moji opravenou pneumatiku zpátky do auta, ji ihned upustili na zem. Jeden zvedl ušmudlanou rukou chlapce do výšky.

„Ty jsi drzej na Tammyho holku? Dostaneš pěkně do držky, hajzle.“ A mohutně s ním zatřásl.

A druhý se na mě otočil, s omluvným výrazem ve tváři.

„Nevšímejte si ho, on je ještě mladej a blbej. A neví, kdo ke komu patří. My přece víme, že jste Tammyho holka. A s placením, to si nedělejte starosti. Je to gratis. My, indiáni, si totiž vždycky pomáháme.“

Vystrašeně a vděčně jsem se usmála. A jen doufám, že od toho dne, nebudu mít ve městě, svoje indiánské jméno.

Ta, se zelenýma očima, to asi nebude.

Howgh.