Smrt má krásné řemeslo

Napadlo vás někdy, jak to vlastně smrt všechno stihne? Bez časového presu a stresu? Všechny ty morové rány a bojová pole. Prozradím vám tajemství, smrt je ve skutečnosti krásná.

Víte, když to vlastně vezmu kolem a kolem, je mi to dost líto.

Už od pradávných časů si mě lidé představují jako něco děsivého.

Jako kostru s kosou. Jako postavu zahalenou v černé kápi. Jako něco hrozivého a definitivního.

Jako něco tak hluboce konečného, že svíravý pocit ze smrti provází vaši mysl odjakživa a nikdy neodchází.

Bolí a drásá vaši duši.

Marně se ho snažíte zaplašit myšlenkami na slunce, na světlo a na toho nahoře. Šli tam přece všichni a nikdo se nevrátil. Prach prachu, země zemi, popel popelu.

Jenže předsudky tu vždycky byly, jsou a budou.

Napadlo vás někdy, jak bych to vlastně všechno stihla?

Jen si zkuste představit třeba morové rány. Města plná naříkajících nemocných v posledním stádiu.

Bojová pole a nich tisíce mrtvých vojáků a zraněných koní.

Kdybych je měla s kosou po jednom obcházet, věřte mi, bylo by to to nejhorší řemeslo na světě.

A byla bych dost v časovém presu a stresu.

Určitě to všichni dobře znáte. Chystáte se v noci klidně zavřít oči, a náhle vás zvláštně píchne u srdíčka.  Lehoulince se vám vetře do mysli myšlenka na smrt. Co když už je tady vaše chvíle. Jaké to asi bude?

S rozpaky se podíváte vedle sebe, na spícího spolunocležníka. Přece ho nebudete budit, že se bojíte smrti.

Náhle si bolestně uvědomíte, že na tohle budete opravdu sami.

Je to vaše ryze privátní záležitost.

A protože jste osoby jedinečné, hrdé a v podstatě sobecké, okamžitě si představíte, že smrt se k vám dostaví osobně, představí se vám a podsekne vám jedním přesným pohybem kosou krček. A pak vás nevyhnutelně odvede do světla.

V tichosti a beze slov. Je to rychlé, čisté a bez zbytečného zdržování.

Myslí vám prolétne, v jednom jediném okamžiku, celý váš dlouhý bolestný život. Jako resumé.

Tohle musím uznat, to je obzvlášť dobré.

A pak si taky představíte, jak vás ráno najdou.

Přímo vidíte vyděšené obličeje vašich nejbližších. Zmateně zavolají rychlou pomoc a ospalý lékař tichým hlasem konstatuje smrt. Vaši smrt. Pak vaše ubohé tělo odvezou na pitvu. Tohle je obzvlášť děsivé. Dělá se vlastně ještě řez ve tvaru ypsilon?

Nakonec vás zaštupují hrubým stehem a předají pohřební službě.

Rodina dodá to nejlepší oblečení.

Ano, je to ten nepohodlný oblek, který vás tak vždycky škrábal u krku, a byly vám malé kalhoty.

Nebo ty drahé zelené šaty, ze kterých jste byla vždycky zapařená v podpaží a vlastně jste je vůbec neměla ráda.

Zaměstnanec pohřební služby s vážnou tváří nabídne pozůstalým několik více či méně, ale stále příliš drahých scénářů.

Hudba, květiny, výzdoba a barva rakve.

Uvědomíte si, že jsou to vlastně rekvizity pro pozůstalé.

Aby rodina neřekla, že na vás šetřili. A taky co by tomu řekli lidi.

Možná je to zvláštní, ale přesto vám to řeknu.

Všimla jsem si, že jen málokdo si představí, že už vlastně nikdy neucítí vůni čerstvě posečené trávy.

Víte, co myslím, taková ta nádherná vlhká vůně, která vás nevíte proč, naplňuje zvláštním dojatým štěstím.

A taky už nikdy neuslyšíte dětský smích. Víte, ten bezprostřední. Ten, co vás vždycky tak strašlivě rozesměje, až se nemůžete přestat smát.

A taky už si nikdy ráno nezalijete voňavého turka. Víte, taková ta skvělá plná vůně, co provoní celý váš byt a znamená, že jste doma.

Nenamažete si k ní pořádný kus chleba s paštikou, na který přihodíte dvě kolečka rajčete.

Taky už nikdy nezaboříte nos do nevábně vonícího, ale přesto tak neodolatelného kožíšku vašeho milovaného psa.

Už nikdy nepustíte slzu, kterou rychle setřete, když uslyšíte Mahlera.

Totiž tyhle malé drobnosti jsou to, co vás vlastně drží při životě.

Je to takový váš ohříváček na horší časy.

A teď je potřeba říct, že se mě vlastně vůbec bát nemusíte.

Nejsem ošklivá, a ani zlá. Nejsem děsivá smrtka, a kosu jsem ve skutečnosti viděla jen párkrát.

Nechodím vás potrestat za vaše špatné činy a myšlenky.

Nesoudím.

Jsem totiž to malé teplé světýlko uprostřed vaší hrudi. Jsem tam od vašeho narození.

Jsem jiskřivá energie, které správně říkáte život.

Jiskřím a zářím a všichni mě dobře cítíte uprostřed dlaně, když si ji přiložíte mezi prsa.

Ano, tam kam si právě teď přikládáte ruku. Tam ne, trošku výš.

Odjakživa cítíte, že je to zvláštní místo.

Když u toho jemně zavřete oči, ucítíte zvláštní hřejivé teplo a trošku vás zabrní v dlani.

To jsem já. Dávám vám najevo, že tu pořád jsem.

Jsem život a smrt zároveň. Jsem vaše všechno.

Světýlko prvně slabounce zajiskří při vašem početí.

Zmohutní a vytryskne božskou silou a energií při vašem prvním mocném nádechu na tomto světě.

Vtip je v tom, že každé světýlko je jinak silné.

Někomu mohutně žhne a okolí cítí jeho sžíravý spalující plamen na sto honů.

Někomu jen slabounce skomírá a sotva probleskuje, a jeho ubohé tělíčko se ho snaží celý život rozdmýchat.

Sílu světýlka jste si vybrali sami.  Jen vy přece nejlépe víte, co je pro vás nejlepší.

Jiskřivá částečka se tichounce a beze spěchu oddělí od mohutného celku a vklouzne do vašeho těla.

A když se jeho síla postupně vyčerpá, světýlko začne pohasínat, nenápadně a tichounce, že si toho skoro vůbec nevšimnete.

Cítíte, že vaše tělo pomalinku slábne.

Světýlko už se nemůže dočkat, aby odešlo zpátky ke svému mocnému zdroji a načerpalo sílu pro další velké věci. Pro vaše věci.

Abyste znovu mohli ucítit tu nádhernou vůni posečené trávy. Znova a znova.

Život a smrt je jen jedno světýlko. Krásné a žhnoucí.

A když to vezmete kolem a kolem.

Stejně jste chtěli být mnohem radši vysoká štíhlá dlouhonohá blondýna, ne?

A budete.