Příručka šťastného indiánského muže

Ano, každý z vás je ve svém nitru indiánský muž. Jen jste to trošku pozapomněli. A šťastný indiánský muž, je šťastný po boku šťastné indiánské ženy. Milujte řízky a smějte se. A malá bestie, je pořád bestie.

Ano, každý z vás, jste ve svém nitru indiánský muž. Ten, kterého jste tolik obdivovali v indiánských filmech a knihách. Ten, který je statečný, čestný, odvážný, má srdce na pravém místě a prostě ví, co je správné. Jen jste to, hoši, trošku zapomněli, protože vás semlela moderní doba.

Jenže já vím, že to tam máte. Ruku na srdce, imaginárně i fyzicky – co se vám vybaví, když si vzpomenete na indiány? Odvaha, přátelství, čest, hrdost, svoboda, tradice, rodinná pospolitost, volnost a splynutí s přírodou. Oči se vám lehce zamží, protože tímhle vším jste chtěli být.

Tím, kdo si nařízne zápěstí a s přítelem navždy spojí svou krev, a hluboká jizva je trvalou připomínkou dne, kdy jste se cítil být opravdovým mužem. Tím, kdo si hodí do sedla před sebe svojí milovanou a odcválá s ní do dáli, s vlasy vlajícími v teplém vánku a sluncem zářícím v tmavých očích.

A místo toho teď sedíte v kanceláři, smutně se díváte z okna, a o volnosti a svobodě, nemůže být řeč.

Chci vám říct, že vůbec nevadí, že vaše kůže není rudá od slunce a že vaše vlasy nejsou černé a dlouhé až do pasu. Být indiánem je stav duše.

A protože jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí, a ať už jsem chtěla /ale spíše nechtěla/ přijmout vše indiánské, co je s tím spojené, dnes už vím, že být indiánem v duši, je to nejúžasnější, čímž muž může být.

Vzpomínám si, že když jsem v New Yorku poprvé potkala Tammyho, vůbec mě nenapadlo, že může být indián.

Teď, když si to zpětně přehraji, napadnout mě to asi mělo. Byl to tichý pozorovatel, sálal z něj klid a když jsem se srdečně rozesmála, jeho oči se rozzářily a začal se smát tak hlasitě, až se k nám otočily všechny přítomné upjaté hlavy. Měl velmi důstojné držení těla, bradu hrdě vztyčenou a v očích lehce povznesený výraz. Dnes už vím, že to byl nadhled. Dar, který získá každý indián s prvním nádechem a který nám Evropanům tolik chybí.

A jak Tammy nezapomene nikdy podotknout, můj dar je, že mluvím až moc, což je v hedvábném papíře zabalená věta, že prostě do všeho kecám. A kdo jiný než muž s nadhledem, to takhle vyjádří, co?

Jenže já mám ještě jeden dar, a to, že se ráda a hodně směju.

A to také Tammymu připomnělo jeho indiánskou rodinu, protože takhle moc se smějí jenom indiánské ženy. Ty ženy, které jsou šťastné a jsou svému muži hřejivou náručí a pevnou oporou. Uvědomil si, že tenhle smích, ještě nikdy neslyšel u žádné emancipované Američanky, kterých je New York plný, a že mu vlastně velmi chybí. Protože takhle smát, se může jen člověk vnitřně volný, který je srovnaný sám se sebou a se svým okolím, a kašle na všechny společenské zvyklosti.

Ihned pochopil, že Američanka asi nebudu, a že se možná, v srdci Evropy, nachází nějaký neznámý indiánský kmen, který stojí za to prozkoumat.

Což se samozřejmě nemýlil. Náš kmen Praotce Čecha, má všechny skvělé indiánské vlastnosti, miluje ohnivou vodu, hrdě se směje sám sobě, několikrát byl málem vymýcen a spolknut, aby svobodně zas a znovu povstal a bojoval o svoji nezávislost, statečně a marně.

Tammy samozřejmě za těch dvanáct let, co bydlel v New Yorku, poznal spoustu žen. Asi jich bylo mnohem víc, než je zdrávo, protože Tammy je fakt pěkný. Ale jelikož jsem při jeho dotazu na počet mých partnerů, blahosklonně mávla rukou, jakože tímhle, se opravdu zabývat nebudeme, a tvářila jsem se nad věcí, musela jsem tedy zachovat chladnou hlavu, když stejně takhle mávl rukou Tammy, nad počtem jeho žen.

Zachovat chladnou hlavu mě stálo mnoho sil. Za prvé mám enormní představivost a za druhé vím, co Tammy dokáže v posteli. Také jsme v restauracích a ve společnosti potkali mnoho nádherných žen, které si při spatření Tammyho, položily pěstěnou ruku na vyhublý hrudní koš, ozdobený šperky, zasněně přivřely oči, zhluboka se nadechly a řekly: „Tammy, miláčku, tak ráda tě vidím.“ A olízly si rty.

Jestli znáte výraz vypadat jak chudá příbuzná, tak přesně takhle jsem se cítila.

A ty olíznuté rty, jsem chápala jako políček, přesně namířený do mojí tváře.

Jenže já si rty olízla také a srdečně se zasmála, jako aby si Tammy uvědomil, ke komu patří, a řekla jsem nahlas: „Vidíš, Tammy, a ty jsi zrovna říkal, že je ti povědomá a neumíš ji zařadit.“

Jo, jsem bestie.

Jenže některé se jen tak lehko nedaly. Usmály se dokonalými rty a povzdechly si: „A jak se má orel, Tammy?“

Tím orlem samozřejmě nemyslely rodový symbol volnosti čerokézského lidu, hnízdícího vysoko v korunách stromů Great Smoky Mountains.

Myslely tím orla s rozevřenými křídly, barevně vytetovaného pod Tammyho prsy, a kterého si žena nejlépe prohlédne zespodu.

Začala se ve mně vařit krev.

Než stačil Tammy otevřít pusu, blahosklonně jsem se usmála a rychle řekla: „Je opravdu překrásný, jenom dneska jsem ho už obdivovala třikrát.“

Po pravdě řečeno, jsem ho ten den obdivovala už osmkrát, protože Tammy byl při chuti, ale říct to ve společnosti, se mi zdálo už trochu moc.

Žena na mě udiveně pohlédla ze své výšky 180 cm, usmála se a řekla: „Taková malá, a nezdá se.“ A rychle odkráčela pryč.

Jenže já se Tammymu asi zdála, protože mě nikdy nebolí hlava a dělám výborné řízky.

Pamatuji si den, když jsem Tammyho poprvé pozvala k sobě. Ten malý byt na Manhattanu měl vysoké stropy a atmosféru rozmařilosti, kterou znali jen stavitelé v lepších časech. Také můj malý černý mopsík s bílou náprsenkou zrovna nereprezentoval čistotu rasy, zato měl dobrácký výraz a milou povahu. Tammy se mě zeptal, zda je legální chovat v městském bytě netopýra, což bylo jistě vtipné, a zasmáli jsme se, ale psovi se to asi vtipné nezdálo a pro jistotu mu dokonale odhryzal tkaničky u bot.

Hromada čerstvě usmažených řízků a mísa bramborového salátu, evokovala vánoční menu, a v Tammym hluboce zakořenila pocit hojnosti. Díval se na mě jako na bohyni, která ačkoliv by měla být nasycena okvětním lístkem růže, snědla dva velké řízky a salát si přidala pětkrát. Uznávám, trochu jsem se zapomněla. Moc jsem si přála vypadat étericky a s lehkostí decentně pojídat lístky polníčku, ale jak jde o řízky, ty já prostě zbožňuji.

 A dodnes, když má Tammy špatný den, řeknu mu: „To nevadí, pojeď domů, udělám ti velký horký řízek“. A Tammy ví, že je všechno v pořádku.

Také jsem mu tehdy ukázala, že doma je tam, kde se chodí bez podprsenky. Tammy se přešťastně usmál, protože indiánské ženy nikdy nenosí podprsenku. To, že si často zapomenu vzít i kalhotky, jsem mu radši neříkala. Ale obojí nějak souvisí s volností.

Další věc, kterou Tammy ocenil je, že mě nikdy nebolí hlava. Indiánské ženy totiž nikdy nebolí hlava. Tammy tvrdí, že je to tím, že se často a ráda směju. Jenže já si myslím, že je to prostě tím, že mám ráda sex. Když jsem tuhle prostou teorii vyslovila po naší páté schůzce, Tammy se šťastně zasmál a ve tváři se mu usídlil výraz, který má dítě u vánočního stromku. Řekl mi, že utekl od indiánů, aby žil v moderní společnosti a nemusel si vzít indiánskou ženu. A teď vidí, že vlastně moderní indiánská žena je to nejlepší, co ho mohlo potkat. Já vím, Tammy. Taky máš rád sex.

Každopádně, Tammy vlastně v New Yorku podvědomě hledal indiánskou ženu, a já, holka z Mostu, jí jsem.

Indiánská duše se totiž nedá pojmenovat, ani zařadit, prostě ve vás je.

Šťastný muž je šťastný jen po boku šťastné ženy. A proto bych jako příručku šťastného indiánského muže v našich poměrech, uvedla toto:

Za prvé: Chcete-li být šťastný, dívejte se kolem sebe, která žena se nejvíc směje. Ano, bude se smát i vám, a to často. Ale neznamená to, že jste blbec. Jen není upjatá a takovou byste určitě nechtěli.

Za druhé: Chcete-li být šťastný, nechte ji do všeho kecat. Nic jiného vám stejně nezbude. A nazývejte to, že má dar, a prostě mluví trochu moc. Vaše žena to velmi ocení. Přeci nejste úzkoprsý.

Za třetí: Nechte si těsně pod prsy vytetovat velkého orla. Jak velký bude, záleží na každém z vás. Je to magické a žádná milenka na to nikdy nezapomene. Také počítejte s tím, že to jistojistě vykecá.

Za čtvrté: Pamatujte si, že pes nemá smysl pro humor. Nebo takhle, má, ale psí. Milujte jejího psa, i když vám okouše tkaničky a otře si ospalky do vašich nohavic. Možná se svojí velkorysostí, časem dostanete v pozornosti i před něho.

Za páté: Milujte řízky. Řízek vás uklidní, oblaží, laskavě pohladí a zacelí všechny rány osudu. A velký horký řízek, ten vás přímo rozechvěje. A ta, která vám ho slíbí, to s vámi myslí jistojistě vážně. Kdo by se taky jen tak, patlal s řízky.

Za šesté: Jen ta, která se klidně nacpe řízky a neofrňuje nos, ta neofrňuje nos ani v posteli. Myslete na to. Ona ví, že ten řízek bude mít následky, a sex je nejlepší sport.

Za sedmé: Vyptejte se dopředu, jak často ji bolí hlava. Odpověď vám osvětlí váš budoucí sexuální život. Pokud ji nebolí nikdy, vyhrál jste v loterii. Pokud řekne, že občas, tak jí bolí furt. Zdroj: výkladový slovník ženské řeči.

Za osmé: Svoboda, volnost, hrdost a statečnost je v každém z vás. A uvědomíte si to právě po boku své šťastné ženy. Jen v jejích očích budete vždycky ten nejlepší. A to, jak moc dobrý jste pochopíte, když bude chtít stále vidět orla na vašem těle, ne třikrát denně, ale osmkrát. No dobře, to už je trochu moc. Tady aspoň vidíte, jak jsme my, indiánské ženy, rozmazlené.

Za deváté: Když žena mluví jako bestie, je to bestie. Ale to nevadí, prostě si chrání svoje. A to, že je malá, neznamená, že je to malá bestie.

Za desáté: Smějte se také, a hodně. I když vám často do smíchu nebude. My prostě milujeme muže s humorem, muže veselé, dobře naladěné. Ty, kteří se smějí našim chybám, vždy nás podrží a ukážou nám svoji velikost. Velikost ducha. A je fakt, že tím orlem to také hodně vylepšíte.

Navíc, správná indiánská žena ví, že z domu, vás smí pustit jen s plným žaludkem a prázdným pytlíkem. Nikdy ne obráceně.

Howg.